V jižní části Peloponnésu, asi pět kilometrů západně od legendární Sparty, se rozkládá jedno z nejpodivuhodnějších míst celého Řecka – Mystra, mrtvé město připomínající dávno zašlou slávu Byzantské říše. Ve 14. a 15. století byla Mystra centrem, v němž se scházeli nejlepší byzantští umělci a intelektuálové. Prvním místodržícím v Mystře s titulem despoty jmenoval císař Ioannes VI. Kantakuzenos svého syna Manuela a sám tu v jednom z klášterů strávil posledních 30 let svého života, když byl donucen Palaiologovci roku 1354 k abdikaci. V prudkém svahu na výběžku pohoří Táygetos korunovaném zříceninou francké pevnosti stojí dodnes asi deset kostelů a rozlehlé ruiny Paláce despotů. Nádherné fresky v jednotlivých kostelech se od sebe odlišují barevnou škálou i stylem. Některé se provedením obracejí zpátky do středověku, jiné už předznamenávají styl označovaný později jako „krétská škola“. Při procházení úzkými pěšinkami od kostela ke kostelu je docela těžké představit si, že ještě za Turků, kdy už město postupně upadalo, žilo v něm více než 40 tisíc lidí. Mystra existovala ještě v době bojů za řeckou nezávislost. Její poslední obyvatelé ji však definitivně opustili po vystavění nedaleké nové Sparty v období vlády Otty I. Bavorského.
Thermopyly jsou známé hrdinným bojem spartského krále Leónida a jeho mužů proti mnohonásobné perské přesile roku 480 př. n. l. během třetí řecko-perské války. Epigram „Poutníče, zvěstuj Lakedaimonským, že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám!“ patří k nejznámějším citátům antiky. Méně je už známé, že Thermopyly dostaly své jméno, které doslova znamená „teplé brány“, podle teplých sirných pramenů, u nichž vznikly malé termální lázně existující dodnes. Voda je svedena do několika bazénků, kde je možné se vykoupat a zaplavat si. Působivá zákoutí se dají najít i v jejich okolí, kde potůčky, z nichž se kouří, protékají mezi pestrobarevnou vegetací.
Korintská šíje oddělující Korintský záliv od Saronského je v nejužším místě široká pouhých šest kilometrů. Moderní kanál, který oba zálivy spojil, a udělal tak vlastně z Peloponnésu ostrov, byl vybudován na konci 19. století. Snahy o jeho vybudování však byly daleko starší. Jako zřejmě první přemýšlel o stavbě průplavu již korintský tyran Periandros v 6. stol. př. n. l. Opravdovou stavbu, na kterou nasadil 6000 židovských válečných zajatců, zahájil římský císař Nero roku 67, jenže již o rok později ji po vypuknutí povstání v Galii opět zastavil. A tak se nadále lodi převážely přes Korintskou šíji po souši, umístěné na zvláštním podvozku. K převozu sloužila zvláštní „dráha“, zvaná diolkos, kterou vybudoval už Periandros. Na udusaný štěrk byly položené vápencové desky a do nich vytesány rýhy o „rozchodu“ 1,5 m, v nichž se pohyboval podvozek s naloženou lodí. Diolkos byl v provozu až asi do 12. století. Jeho část byla objevena a zpřístupněna – dokonce nejen lidem, ale i ovcím, jejichž stádečka cestou za lepší pastvou přes diolkos často přecházejí.
Nejlépe zachovalým antickým divadlem v celém Řecku je to, které bylo postaveno ve 3. stol. př. n. l. v Epidauru. Do hlediště se vejde asi 12 000 diváků a divadlo má dodnes skvělou akustiku. K oblíbeným kouskům místních průvodců patří posadit svou skupinu do některé z nejvyšších řad, sejít na orchéstru a uprostřed upustit drobnou minci. Její zazvonění je bez problémů slyšet až do poslední řady. V divadle se konají pravidelné letní divadelní festivaly s klasickým repertoárem. I když dne je Epidauros proslavený zejména tímto divadlem, původně to byla především významná svatyně boha Asklépia a velmi populární a úspěšná léčebna.
Hora Olymp patří k nejznámějším symbolům Řecka. Většina lidí si ji okamžitě spojí s božským panteonem starých Řeků. Tady sídlil hromovládný Zeus s manželkou Hérou, zde se bohové scházeli k poradám nad osudy světa a často hodovali za Apollónovy hry na lyru a zpěvu Múz. Jaká ale vlastně je ta skutečná hora Olymp? Především tímto názvem není označována jen jedna hora, ale celý horský masiv v severním Řecku, jihozápadně od Soluně. Táhne se v délce asi 20 km a jeho nejvyšší hora se jmenuje Mýtikas (2917 m). Homér jej charakterizoval jako mnohokrký, čímž vyjádřil jeho nepravidelné členění s hřebenem rozeklaných skal. Celé pohoří je již od roku 1938 národním parkem a dnes také biosferickou rezervací pod ochranou UNESCO. Díky tomu je druhé nejvyšší pohoří Balkánského poloostrova také uchráněno od výrazných civilizačních zásahů. Předpokládá se, že zde roste na 1700 druhů rostlin, z nichž mnohé jsou endemity. Žijí zde i kamzíci, srnci a divoká prasata. Nejlepším výchozím bodem k pěším výletům na Olymp je vesnice Litóchoro, s možností ubytování a občerstvení. Můžete zde koupit mapy a průvodce, vedou odtud i značené turistické cesty do parku. Samotný výstup na Mýtikas je poměrně namáhavý a doporučuje se jej rozdělit do dvou dnů s přenocováním pod stanem nebo v jedné ze dvou horských chat.
I staří Řekové potřebovali nasytit své hladové žaludky. Na rozdíl od rozmařilých Římanů tak však většinou činili s větší umírněností. Jedli obvykle jen třikrát denně. Snídaně a oběd byli většinou poměrně jednoduché a střídmé (k snídani to často býval chléb namáčený ve víně, případně pár oliv a fíků). Největší důraz, stejně jako je tomu v těchto krajích zvykem dodnes, se kladl na večeři, která se často protáhla až hluboko do noci. Přípravu jídel měla na starosti většinou manželka s pomocí otrokyň, jen při zvláštních příležitostech najímal pán domu specializované kuchaře. K nejzákladnějším jídlům patřily různě upravované a dochucované placky, které se jedly buď sušené, nebo pečené, dále moučné a luštěninové kaše. Nedílnou součástí všech jídel byla také široká škála ovoce a zeleniny (ne náhodou byli Řekové okolními národy nazýváni „pojídači listí“). Maso naproti tomu bylo na stole starých Řeků mnohem vzácněji než dnes. Výjimku tvořily ryby, které byly na jídelníčku všech vrstev obyvatelstva. O jejich významu svědčí to, že i přední občané nelitovali času, aby si osobně zašli na trh vybrat z čerstvých úlovků. Z ostatních mas se jedlo skopové, drůbeží a především vepřové (aby se zlepšila jeho chuť, byli prý vepři krmeni fíky). Vedle vody bylo nejrozšířenějším nápojem víno, i když se většinou pilo ředěné vodou. Víno se často používalo i při přípravě nejrůznějších jídel a omáček.
Klášter Osios Loukás (sv. Lukáše) je po architektonické stránce nejvýznamnější středověkou stavbou Řecka a jedinečnou ukázkou byzantské architektury. Sv. Lukáš se narodil roku 896 a již od útlého mládí byl znám svými léčitelskými schopnostmi a svou zbožností. V osmnácti letech, po smrti svého otce, se usídlil jako poustevník na úpatí hory Helikon, v místech dnešního kláštera. Jeho zázračné schopnosti k němu ale přiváděly množství lidí, a tak kolem něj postupně vznikla mnišská komunita. První zdejší kostel byl zasvěcen sv. Barboře. Dnes tvoří jádro kláštera dva kostely – hlavní a větší Osios Loukás, v Řecku ale spíše známý jako Katholikon, a starší Theotokos (Matky Boží). První z nich nechal kolem roku 1011 vybudovat císař Romános, stavba druhého započala ještě za života sv. Lukáše. Zatímco osmiúhelníkový půdorys hlavního kostela se stal příznačný pro pozdější byzantské kostely, mozaiky zdobící interiér se považují za počátek poslední velkolepé éry byzantského umění. Za zmínku určitě stojí alespoň mozaika Mytí nohou apoštolů v nartexu hlavního chrámu, která je známá velmi lidským zobrazením tváří apoštolů. Celý komplex kláštera značně utrpěl během dvou silných zemětřesení v 16. a 17. století, stejně tak jako během bojů za řeckou nezávislost – z té doby pochází i několik děl zachovaných v areálu kláštera. Celý komplex byl rekonstruován roku 1965, kdy bylo nalezeno i několik původních mozaik a fresek.