Hulman posvátný (Semnopithecus entelus) je spolu s makakem rhesus (Macaca mulatta) nejběžnějším a nejpočetnějším zástupcem primátů v celé Indii. Žije téměř všude – od lesů himalájského Kumáúnu v nadmořských výškách okolo 3500 metrů, přes vyprahlé pustiny Rádžasthánu až po opadavé tropické lesy na jihu Indie. Jeho tlupy se zabydlují v chrámových komplexech, na vesnických tržištích i v hustě obydlených velkoměstech typu Nového Dillí. Hulman je nápadný svou štíhlou postavou, dlouhýma nohama, pružným ocasem a šedou hebkou srstí. Nejvíc však poutá pozornost svým černým obličejem a stejně černým zbarvením tlapek. Celkově působí velmi vznešeným dojmem a jeho zjev nápadně kontrastuje s podsaditostí a zemitostí makaků, druhou nejrozšířenější opicí Indie. Není proto divu, že pro svou graciéznost se stal v hinduistické mytologii jedním z nejposvátnějších zvířat.
I přes značné ekonomické škody způsobené opičími tlupami mají hinduisté své langoory neboli kala bandry (jak se nazývají v jazyce hindí) docela rádi. Podle staroindické báje Rámájana jsou totiž hulmani služebníci oblíbeného boha Hanumana, který zase byl oddaným služebníkem nejvyššího z bohů – Rámy. Hanuman, bůh s opičí tváří a král všech opic, objevil a vysvobodil Sítu, snoubenku Rámy, kterou unesl zlý démon Ravána a ukryl ji ve svém království na Lance (na dnešním ostrově Srí Lanka). Při záchraně Síty došlo k požáru města Lanky, při kterém plameny ošlehly Hanumanovu tvář, ruce i nohy. Proto mají podle hinduistické mytologie všichni hulmani černé obličeje a končetiny. Lidé zase vděčí Hanumanovi za plod manga, které ukradl na Lance při osvobozování Síty. Pro hinduisty je tento opičí král vtělením síly a oddanosti, a proto se k němu každé úterý modlí desítky milionů lidí. Největší užitek z této báje mají samy opice, protože věřící přinášejí k chrámům jako oběť bohům a jejich služebníkům mnoho různých pamlsků. Nejčastěji to jsou různé druhy zrní, rýže, kukuřice, těstoviny, mrkev, banány, sladké cukrové patasí či výborné barfí, cukrovinky z mléka, cukru a koření. V některých chrámech jsou langooři tak ochočení, že si různé obětiny berou přímo z ruky.
Ve volné přírodě tvoří jídelníček hulmanů především listy, plody a květy, které si pečlivě vybírají. Někdy okusují z vrcholků větviček křehoučké mladé lístky, z jiného druhu jedí pouze řapíky listů. Skutečnou lahůdkou jsou pro ně zralé fíky. Jsou to přísní vegetariáni, a proto mají, podobně jako například kopytníci, rozdělený žaludek, který jim umožňuje využít i těžko stravitelnou potravu.
Hulmani žijí v různě velkých skupinách, s rozdílným sociálním uspořádáním. V některých tlupách se sdružují dospělé samice s dospělými samci. Jindy vznikají takzvané harémy, ve kterých jsou jen samice s mláďaty a pouze jeden vůdčí samec, zatímco zbylí samci se sdružují do samostatné společnosti. Tato „pánská jízda“ pak podniká čas od času nájezdy na harém, ve snaze svrhnout jeho vedoucího samce, kterého pak nahradí vůdce samčí tlupy. Ke střídání samců dochází přibližně jednou za dva roky. Pokud k takovému převratu dojde, nastává v tlupě obrovský rozruch. Nový vládce harému se snaží ze skupiny vyhnat všechny odrostlejší opičí „kluky“ a podniká často prudké výpady i proti menším mláďatům. Hulmaní matky si sice takové jednání nenechají moc líbit a své děti brání, ale občas o svého potomka přece jen přijdou. Toto, z našeho pohledu brutální chování, je v přírodě relativně časté i u jiných druhů zvířat. Odborně se nazývá infanticida a slouží k zajištění reprodukční úspěšnosti nově příchozího samce. Pouze samice bez mláďat totiž mohou znovu zabřeznout a hulmaní vůdce má před sebou sotva dva roky, kdy musí zplodit co nejvíce vlastních potomků. Samice rodí nejčastěji jedno, velmi vzácně dvě mláďata. Po narození jsou celá černá, pouze kůže obličeje má růžovou barvu. Mladí samci dospívají v sedmi letech, samice v příhodných podmínkách již jako tříleté.
Mezi hinduisty a hulmany trvá tisícileté soužití a jejich vzájemný vztah lze nejlépe pozorovat na modlitebním plácku, kam každé ráno přicházíme. Chodí tam také starý a hodně hubený baba (děda) v bílém turbanu a dhótí, který každičké ráno svolává opice voláním „hau, hau“. Než přijdou, očistí modlitební místo, udělá malý ohýnek ze sušeného buvolího trusu a také zapálí několik vonných tyčinek. Pomodlí se, několikráte se pokloní svému bůžkovi a nakonec usedne na zídku a zapálí si cigaretu. V tu chvíli už okolo něho netrpělivě posedávají hulmaní samice. Stařík vytahuje první kousky těsta a rozdává je. Opice si berou jídlo přímo z jeho rukou a nechávají se i hladit. Avšak pokud je některý langoor příliš drzý nebo napadá ostatní opice, dostane od baby ránu holí, posvátnost neposvátnost.
Jen málo primátů se v Indii těší takové toleranci jako hulmani posvátní v Bhangarhu. Většina opičích druhů má před sebou velmi nejistou budoucnost a některé z nich dokonce čelí bezprostřednímu riziku vyhynutí. Proto je třeba nejen hulmany, ale všechny primáty chránit. Například spoluprací s místními komunitami a osvětovou činností.