Ve středověku bylo portugalské pobřeží pro obyvatele střední Evropy skutečným koncem světa. Dál už byl jen neznámý nebezpečný oceán, plný strašidelných příšer. Tato výspa evropského kontinentu byla prosycena atmosférou tajemna, která se v jejích nejodlehlejších krajích udržela dodnes.
Pod vysokými útesy burácí nezkrotný Atlantik a jeho vlny zarputile narážejí na vzdorující skály. O pár desítek kilometrů severněji útesy mizí a místo nich se objevují dlouhé pláže s jemným pískem. Oceán tu však útočí s nezmenšenou silou a k pobřeží roluje jedna vlna za druhou. Turistů je tu mimo sezonu poskrovnu, na zdivočelou hladinu se odváží jen zdatní surfaři a místní rybáři, kteří loví, co se dá, hlavně sardinky. Doba největší popularity sardinek už ale pominula a v současné době víc chytají do sítí sardele obecné (zvané též ančovičky).
„Skoro všechny je skoupí Španělé, jezdí si s kamiony,“ vykládají staří rybáři v hospodě a po chvíli s obavami dodávají: „Jen aby mořské proudy zase nerozvířily písek, to se pak rybám ke břehu nechce.“
Na dlouhých plážích se nikdy nepodařilo postavit přistávací mola pro rybářské šalupy, natož vybudovat bezpečné přístavy, které by chránily lodě před vlnami a silnými pobřežními proudy. Místní lidé se o to sice několikrát pokusili, ale mořské bouře pokaždé všechny stavby poničily, odplavily, jejich základy zanesly pískem a břeh si pak znovu vytvarovaly po svém. Přizpůsobit se nakonec museli rybáři. Na plážích pobřeží Costa da Prata, v úseku mezi městy Figueira da Foz a Aveiro, se stále loví tradičním způsobem, stejně dnes jako před sto lety. Možná už v dobách Jindřicha Mořeplavce zde stávaly na písku rybářské lodě podobné těm, které si teď hoví na sluníčku. Po staletí se ovšem v okolních dunách popásali voli a čekali, až budou opět po párech zapřaženi do sítí a lodí, aby je pak vytáhli z oceánu na pláž. Tradiční rybářské bárky vždy měly vysokou, obloukovitě prohnutou, zdviženou příď a ploché dno, takže po písku klouzaly s minimálním odporem: podle tvaru se jim říkalo „půlměsíc“. Příď, vysoká přes tři metry, sice prosekávala vlny jako nůž, ale veslující rybáři museli zabírat ze všech sil, aby překonali velké pobřežní vlny a dostali se na klidnější hladinu. Daleko od břehu potom rozhodili sítě a stejně rychle se vrátili přes vlny zpět na břeh.
Obrovskou dřinu lidí i zvířat názorně dokumentují malované kachle azulejos, s realisticky ztvárněnými rybářskými motivy. Můžeme je vidět jak na starých, tak i na soudobých kachlících, které dnes zdobí stěny rybáren v supermarketech. S podobnými výjevy bychom se mohli ještě před deseti lety setkat na místních plážích, kde stávaly stovky dlouhých „půlměsíců“ – tehdy ještě rybáři neměli motory, ani traktory. Dnes tu žije už jen jedna rodina, která lodě i sítě vytahuje na břeh pomocí volského spřežení. Pro turisty je to tak velká atrakce, že rodina dostává od obce menší podporu, jen aby u tohoto prastarého způsobu rybolovu zůstala. Na pláži u Vaguery tedy stojí jejich zbrusu nová Nossa Senhora II., replika tradiční rybářské „půlměsícové“ lodě. Je podložena kulatinou, aby ji voli mohli snáze táhnout.
Staré tesařské dovednosti a stavba tradičních lodí naštěstí zůstávají v Portugalsku stále živé a nemizí tak rychle jako tradiční vytahování sítí živou silou. Místní tesaři však s prací nepospíchají, protože do každé lodi vkládají kus svého srdce a kus svého života. Vzpomínám na malou loděnici nedaleko druhého největšího portugalského přístavu, Peniche, v níž tři muži stavěli dřevěnou loď dlouhou 28 metrů. Prozatím stála na písku jen její kostra a oni hoblíkem vyhlazovali jednotlivá žebra. „Za rok, za rok a půl bude hotová,“ krčili rameny nad otázkou, kdy práci skončí. Žili si ve svém světě hoblin a třísek a ani nevěděli, za kolik by takovou loď mohli prodat. Možná by za ní dostali víc než za všechny ryby, které se s její pomocí kdy vyloví.
„Romantika moře a rybářských lodí stále láká. Do Vaguery každý rok přijíždějí za rybáři tisíce turistů a s nimi přicházejí i peníze,“ říká bezchybnou angličtinou s americkým přízvukem Raúl, majitel jiného nového „půlměsíce“. Jaká touha po starém domově a úcta k tradicím musela ovládat tohoto Portugalce, narozeného v USA, aby se v dospělosti vrátil domů a své peníze investoval do stavby tradiční lodi. Raúl mezitím vysvětluje dál, že když nastane ta správná doba, když nejsou velké vlny a je období tahu, vyplouvá jeho loď i šestkrát, sedmkrát za den. Nedaleko od lodě, na břehu, postávají čtyři velké, vlivem mořského vzduchu a vodní tříště značně zrezivělé traktory (většinou americké Fergussony), které odtlačují lodě do vln a potom je zase vytahují zpět na pláž. Protože veslaře nahradil motor, současné lodě jsou oproti původním kratší, na délku měří jen asi deset metrů. Na rozhození sítí také stačí jen pár mužů, ale o to víc jich pracuje na břehu. Raúl zaměstnává šestnáct lidí a někdy jim trvá celou hodinu než vytáhnou kilometr dlouhá lana na břeh. Potom se všichni zapotí při skládání provazů nasáklých vodou. I když teď zdánlivě není co na práci, povídáním s námi se Raúl příliš nezdržuje. Nakonec nám ještě dává dobrý tip: „Pokud vás zajímá, jak se tady dříve lovily ryby, zajeďte si ještě do Nazare.“ Poslechneme ho a nelitujeme.
Desetitisícové městečko Nazare získalo své nezvyklé jméno od sošky Panny Marie, kterou v 4. století přinesli do města mniši z palestinského Nazaretu. Jedna část Nazare sahá až k rozlehlé, obdivuhodně čisté pláži. A tady žije svérázná komunita rybářů, kteří kdysi nosili jeden z nejnápadnějších portugalských krojů. Dnes už ovšem oblékají obyčejné kalhoty, svetry a placaté čepice, stejně jako rybáři všude jinde v Portugalsku. Ale tradiční a velmi neobvyklý způsob rybolovu zde naštěstí zůstal zachován. Chovat tažná zvířata přímo ve městě bylo i v minulosti dost problematické, a tak už tradičně sítě v Nazare vytahují z vody ženy. Je to nejjednodušší a nejlevnější způsob i dnes, protože traktory jsou drahé. Když muži usoudí, že by u břehu mohlo být dost ryb, vyjedou dvě motorové loďky na moře a přes část zálivu natáhnou sítě, jejichž konce upevní na pláži. Nábřeží si dál několik hodin žije svým životem, ale pak se najednou zaplní, zřejmě na základě nějakého domluveného signálu. Vedle aut zastavují dřevěné dvoukoláky s gumovými koly a ženské v černých nebo kostkovaných nabíraných sukních si sedají na betonový obrubník pláže. Zouvají si boty, utahují šátky na hlavě a kontrolují, zda se jim neuvolnily zlaté náušnice. Potom jedna z nich popadne konec lana a vydá se s ním vzhůru po pláži. Ztěžka udělá pár kroků, pak si otřepe mokrý písek z ramen a zase pořádně zabere. Přidávají se další ženy, zatímco muži přihlížejí a napjatě sledují, co jim dnes ženy z moře vytáhnou. Jak se přibližuje konec sítě, roste kolem ní i kruh zvědavců. V síti je však jen několik desítek ančoviček a tři malí rejnoci. „Zítra to bude lepší,“ omlouvají se ženy. Otřou si nohy od písku a pospíchají vařit večeři. Potom je čeká ještě další směna, protože musí připravit ryby na sušení. Ráno je pak rozvěsí na stojanech, rozestavených na nábřeží. V zimě a na jaře musí ženy navíc celý den hlídat oblohu, aby jim ryby nezmokly. V létě ale také nemají klid, protože nejen rybáře z Nazare, ale i jejich manželky přitahují zástupy turistů, kteří je neustále obtěžují svou pozorností. Je zřejmě otázkou času, kdy někoho napadne, že výnosnější než samotný lov a sušení ryb je vybírání „vstupného“ od přihlížejících turistů. Ti by za takovou podívanou rádi dali pár escudos a o rybářích z Nazare by pak už jejich sousedé neříkali, že tak tradičně loví jen proto, že jsou chudí a na žádnou mechanizaci nemají peníze.