Kde? V Zadaru – alespoň podle Alfreda Hitchcocka. Mistr hororu vyřkl svůj názor při návštěvě města v květnu 1964, ale důvodně lze předpokládat, že na kvalitě přírodního jevu se od té doby mnoho nezměnilo. Kdo viděl, bude souhlasit. Ale metropole severní Dalmácie upoutá i spoustou dalších věcí.
O Zadaru by se dala popsat dlouhá řada stránek. Vždyť je to jedno z nejdéle kontinuálně osídlených měst v Chorvatsku a někdejší hlavní opora mimoitalských držav Benátské republiky. Právě odtud La Serenissima kontrolovala životně důležitou námořní cestu mezi Benátkami a ostrovem Korfu. Jenže tolik místa nemáme, a tak se musíme omezit jen na několik míst a dojmů.
Stará část dnes asi pětasedmdesátitisícového Zadaru se rozkládá na podlouhlém poloostrově, který se táhne od jihovýchodu k severozápadu podél pobřeží, od nějž ho odděluje pouze úzký kanál městského přístavu. Tato poloha souvisí úzce s tím, co v krátkém přehledu největších zajímavostí určitě nemůžeme vynechat, totiž s benátským opevněním – už jen proto, že jde o památku zapsanou spolu s dalšími místy v Chorvatsku, Itálii a Černé Hoře od roku 2017 na seznamu Světového dědictví UNESCO. Benátčané vybudovali v 1. pol. 16. stol. nové, nejmodernější možné opevnění kolem celého tehdejšího Zadaru, tj. kolem poloostrova s dnešním starým centrem. I díky němu nebyl Zadar nikdy dobyt Turky. Na přelomu 19. a 20. stol. byly hradby podél jihozápadní strany poloostrova orientované k volnému moři strženy. Do dnešní doby se ve velmi dobrém stavu dochovaly dva úseky – jeden dlouhý podél severovýchodního pobřeží poloostrova naproti pevnině a druhý kratší napříč šíjí poloostrova.
Na šíji stojí někdejší hlavní vchod do města, nejkrásnější z městských bran zvaná Pevninská (Kopnena vrata). Postavil ji v roce 1543 Michele Sanmicheli coby symbolický vstup do hlavního benátského města v Dalmácii, zřetelně vycházející z architektonické tradice římských triumfálních oblouků, ale odrážející už blížící se nástup manýrismu. Vytvořil tak jedno z nejvýznamnějších děl benátské architektury v celé Dalmácii. Pro zvýšení ochrany této brány byl hned vedle ní postaven mohutný bastion Ponton, který na některých pláncích najdete pod označením „Grimaldiho bašta“. S délkou 240 m a výškou 40 m šlo ve své době o vůbec největší bastion v Benátské republice. Dnes je v něm park Královny Jeleny Madijevny. Nechal ho založit v roce 1829 rakouský guvernér a nadšený botanik, baron Franz Ludwig von Welden, jako vůbec první veřejný park v celém Chorvatsku. Do prostoru bastionu se vchází z náměstí Pěti studní, na jehož okraji se dochovaly malé zbytky antických a středověkých městských hradeb, k nimž patřila rovněž nepřehlédnutelná věž městského velitele.
Kdyby se vám náhodou podařilo zastihnout otevřený nedaleký kostel sv. Simeona (na oficiálně uváděnou otvírací dobu rozhodně nespoléhejte, já byl úspěšný až na třetí pokus), určitě se zajděte podívat dovnitř. Na hlavním oltáři tam je vystaven relikviář sv. Simeona považovaný za jedno z největších chorvatských uměleckých děl. Tumbový relikviář s jádrem z cedrového dřeva, kompletně obložený masivními stříbrnými a pozlacenými deskami s reliéfy a se sochou světce na jedné straně střechy, nechala zhotovit a věnovala na něj 240 kg stříbra královna Alžběta Bosenská, druhá manželka uherského, chorvatského a polského krále Ludvíka I. Velikého. Relikviář vytvořil v letech 1377–1380 milánský zlatník Francesco di Antonio da Sesto, v Chorvatsku známý jako „Franjo iz Milana“.
Středem starého Zadaru je náměstí Narodni trg, kde proti sobě stojí městská loggia a městská strážnice s hodinovou věží z 16. stol. Tady je ale na místě jeden tajný tip. V domě vedle strážnice (a na velké části náměstí před ním) sídlí kavárna Lovre (Vavřinec). To jméno nemá nadarmo. Když vstoupíte dovnitř, projdete rovně přes sál a sestoupíte po čtyřech schůdcích, ocitnete se doslova v jiném světě, ve strohém bezozdobném zbytku interiéru se čtyřmi sloupy románského kostela sv. Vavřince (Sveti Lovre) z 11. stol. Stavební vývoj města tomu chtěl tak, že se sem jinak než přes kavárnu dostat nedá.
O blok dál vás podobné překvapení čeká ještě jednou. Malý kostel sv. Ondřeje má velmi nenápadné a nezajímavé průčelí ze 17. stol., ale interiér působí daleko starším dojmem. Není…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Chorvatské pobřeží