Archeologické muzeum v Irákleiu
Přístavní město Irákleio sice nemělo s mínójskou kulturou mnoho společného, ale při moderním archeologickém průzkumu Knóssu bylo jeho přirozeným zázemím. Byl zde největší přístav na Krétě s potřebným spojením s pevninským Řeckem a pro Evansovu práci ty nejlepší technické podmínky. A to včetně malého provinčního muzea založeného už za turecké správy v roce 1883, které se především díky vykopávkám v Knóssu postupně zařadilo mezi nejvýznamnější muzea Řecka.)
Přitom se nekopalo jen v Knóssu. Kromě Evanse pracovali na ostrově také další Angličané v Paleokastru, Američané v Gúrnii a Vasiliki, Italové ve Faistu a v Agíi Triádě, Francouzi v Málii a po připojení Kréty k Řeckému království (1913) konečně i sami Řekové v Mesarské nížině a na dalších místech. A všude se nacházely památky mínójského umění.
Během vykopávek se tak sešlo nezměrné bohatství exponátů, které dnes v muzeu podávají plastický obraz celé záhadné kultury, jež v tehdejším světě sotva najde obdobu. V atmosféře neustálých válek a nejistot, kdy harašení zbraněmi a holedbání se hrdinskými skutky na válečných výpravách a před hradbami opevněných měst bývalo životní realitou, na Krétě jako by vládl životní styl spočívající v poklidném, zřejmě až hédonisticky radostném užívání života v obydlích otevřených přírodě a jejím krásám. Což povaha předmětů ve sbírkách iráklejského muzea jasně potvrzuje.
O absenci jakýchkoli obranných zařízení jsme se už zmiňovali v souvislosti s architekturou Mínóova paláce v Knóssu. Zdá se, že obyvatelé tamních měst skutečně žili v prostředí otevřeném do volné krajiny a zřejmé lásce k přírodě byla poplatná i malířská výzdoba stěn jejich obydlí, plná květin a pestrobarevných ptáků, ale též různých zvířat včetně delfínů a ryb. Z mořských živočichů se zvláštní oblibě těšila chobotnice – její chapadélka se stáčejí do spirál, rozvržených po oblinách malovaných nádob, a možná mají co činit i s mnohoznačným tvarem spirály, zastupujícím snad základní princip života a jeho obnovování. Podobně tomu mohlo být i v jiných středomořských kulturách v období neolitu, kde se motiv spirály objevuje jako základní prvek výzdoby, a jistě není od věci připomínka dávných kultů Matky Země a její zázračné rodivé síly, tak ceněné neolitickými zemědělci, stejně jako připomínka hada (spirála!), který do země vstupuje a je tedy jakýmsi symbolem sexuality.
Představitelem plodivé síly byl samozřejmě také býk. Jako takový se zřejmě těšil velké úctě a vybraní jedinci mohli být i chováni v některých společenstvích jako kultovní zvířata a mohly jim být prokazovány nejrůznější pocty. Odtud nebylo daleko k různým rituálním a bojovým hrám vyžadujícím fyzickou sílu a obratnost.
Většina maleb se přitom vyznačuje zvláštní lineární elegancí s esovitě zprohýbanými lodyhami květů a nostalgickými vlnovkami připomínajícími evropskou secesi a smutek uvadajícího fin-de-siècle, takže není divu, že pak mohl leckterý vědec ve své vzdálené pracovně přemýšlet o „podivuhodně secesní“ povaze krétské kultury, zapomínaje ovšem, že secesní duch ovládal spíš štětce restaurátorů… Nicméně ke chvále Evansova týmu se sluší podotknout, že všechny doplňky maleb (a nebylo jich málo) byly provedeny svislým šrafováním, tedy tenkými svislými tahy štětce, a při bližším pohledu je snadné je rozpoznat.
Muzeum však nevystavuje jen nástěnné malby. Stovky exponátů nám odhalují úžasný svět drobného sochařství a uměleckého řemesla. Kromě slavné fresky Prince s liliemi zde najdeme i proslulé sošky ženských kněžek (či božstev?) třímajících hady, drobné figurky zápasníků (či spíše akrobatů) potýkajících se s býky, malované sarkofágy, nádherně zdobené nádoby, šperky a další a další nálezy, které nám spolu s návštěvou Knóssu a dalších lokalit dávají nahlédnout do zcela výjimečného světa kultury, která ovládala část Středomoří v době bronzové.
Další články z vydání o Krétě najdete zde