Uprostřed třpytného moře se Kréta rozkládá, země
krásná, oblita vodou, a úrodná. Nesčetné množství
lidí bydlí v té zemi a měst je tam na devadesát.
Každý tam kmen má jinačí řeč v té směsici: jsou tam
Achajci, Kydónové a Prakréti chrabrého ducha,
Dórové o třech kmenech i otčina Pelasgů slavných.
Knósos, veliké město je tam, v němž slovutný Mínós,
důvěrník velkého Dia, vždy po devět roků byl králem…
(Odysseia, 19, 172–179, překlad Rudolf Mertlík)
Optikou návštěvníků ze střední Evropy si dnes Krétu spojujeme především s mínójskou kulturou a jejími památkami. Současný život ostrova je však určován dobou daleko pozdější, zahrnující především středověk a staletí dramatických změn po něm následujících. Patrné je to zejména ve městech a ve způsobu života jejich obyvatel…
Úvahy o tom, že „veliké město Knóssos“, o němž se zmiňoval Homérův hrdina Odysseus, snad skutečně existovalo, se objevily už po roce 1870, kdy Heinrich Schliemann odhalil zbytky Tróje, dosud taktéž odkazované spíše do říše pohádek, a byl to dokonce sám Schliemann, kdo už v roce 1886 pomýšlel na průzkum nápadného pahorku jižně od Irákleia…
Velkým lákadlem pro návštěvníky Kréty jsou hory, včetně dvoutisícovek, které většinou hravě zvládá i běžný český turista – jen dobré boty jsou zapotřebí, dostatek vody, trochu jídla a hlavně trpělivost: málokde platí tak doslova, že zdání klame, a bezpočet stále dalších a dalších vesměs podobných kamenitých hřbetů a úbočí, jak vlna za vlnou, nad nimiž se vytrvale a výsměšně tyčí náš cíl, nám toto rčení dá pěkně vychutnat. Jenže – když do hor, tak rovnou na tu nejvyšší – na vrchol hory Ídy neboli Psilorítis. A aby bylo jasno, hned dodejme, že obě jména se střídavě a nedůsledně objevují jako název hory i celého pohoří…
Když se mě někdo zeptá, jakou povahu mají Kréťané, odpovídám, že stejnou jako jejich krajina. Jsou klidní, divocí, hrdí, nezkrotní. Váží si své cti, nezávislosti, přátelství a rodiny. Hrdě se hlásí ke krétskému dědictví a historii, která je jedinečná a jiná od ostatních částí Řecka. A svoji odlišnost charakterizují specifickým slovem „kouzoulada“…
Přístavní město Irákleio sice nemělo s mínójskou kulturou mnoho společného, ale při moderním archeologickém průzkumu Knóssu bylo jeho přirozeným zázemím. Byl zde největší přístav na Krétě s potřebným spojením s pevninským Řeckem a pro Evansovu práci ty nejlepší technické podmínky. A to včetně malého provinčního muzea založeného už za turecké správy v roce 1883, které se především díky vykopávkám v Knóssu postupně zařadilo mezi nejvýznamnější muzea Řecka…
Soutěska Samaria patří spolu s palácem v Knóssu k nejznámějším místům Kréty. Stejně jako existují na ostrově i méně navštěvované mínójské paláce (Faistós, Mália, Gúrnia či Kató Zákros), také k Samarii, ověnčené několika superlativy, se nabízejí alternativní místa. Na jižních svazích ostrova je jich dokonce několik desítek. A přímo v těsném západním a východním sousedství Samarie najdete dvě z nejzajímavějších…
Na ostrově boha Dia rostou od nepaměti. Poskytují zdejším lidem potravu, pomáhají jim udržovat pevné zdraví a dožívat se dlouhého věku. Stromy života jsou po tisíciletí součástí krétské krajiny a tradic…
Na první pohled by se mohlo zdát, že na tak turisticky významném ostrově, jakým je Kréta, se jen stěží najde místo bez turistů. Možné to však je, dokonce je to snadnější, než najít místo bez cizinců. Zdá se totiž, jako by mnozí cizinci následovali příkladu známé anglické rodiny Durrellových a hledali v opuštěných vesnicích Kréty to, co Durrellovi našli o mnoho desetiletí dříve na Korfu. Díky cizincům dlouhodobě žijícím na Krétě ale na ostrově ožívají opuštěné domy, více se třídí odpad, je méně opuštěných zvířat a vy se jako turisté snáze domluvíte a dozvíte se i spoustu zajímavosti, aniž byste museli umět řecky…
Turci, na rozdíl od Benátčanů, ovládali Krétu jen něco přes dvě staletí, ale do její historie se zapsali daleko razantnějším způsobem, včetně snahy o kolonizaci ostrova hned po jeho dobytí v roce 1669. S tím, jak noví přistěhovalci s sebou přinášeli svoji víru, byli i místní obyvatelé vystaveni snahám o postupnou islamizaci, byli odvlékáni ze svých domovů a jakékoliv projevy odporu byly trestány se surovostí, v níž se Turci nelišili od zdivočelé soldatesky křesťanských panovníků za třicetileté války. Po kulturní stránce však Turci už nepřinášeli nic nového, alespoň ne ve srovnání s výkony byzantského nebo benátského umění a dokonce ani v porovnání s jejich vlastním uměním, a tak se jejich přítomnost projevovala spíše jen rušením pravoslavných i katolických chrámů, upravovaných často na mešity. Jejich nejnápadnější vnější znak, minarety, však dnes spatříme zřídka – většinou vzaly za své po připojení Kréty k Řeckému království…
K nejzajímavějším řeckým svátkům, které u nás v takové podobě neznáme, patří pravoslavná Teofanie neboli Svěcení vod. Tento celořecký církevní svátek, který je dnem pracovního volna, se někdy považuje za obdobu našich Tří králů, protože se slaví ve stejný den, 6. ledna. Není to ale přesné. Řecká Teofanie je natolik výrazná a odlišná, že si zaslouží zvláštní pozornost, i když vzhledem k jejímu termínu ji osobně zažije jen málokterý turista…
Právem se říká, že jedním z největších pokladů Kréty je její kuchyně. Díky ní si Kréťané udržují pevné zdraví až do vysokého věku. Jaké tajemství skrývá tato kulinářská tradice?
Dionýsos, řecký bůh vína, obdařil Krétu středomořským klimatem, správnou vlhkostí vzduchu a slunečními paprsky zářícími tři sta dní v roce…
