Knóssos - severní vchod do paláce označovaný jako severní propylaje

Knóssos

Úvahy o tom, že „veliké město Knóssos“, o němž se zmiňoval Homérův hrdina Odysseus, snad skutečně existovalo, se objevily už po roce 1870, kdy Heinrich Schliemann odhalil zbytky Tróje, dosud taktéž odkazované spíše do říše pohádek, a byl to dokonce sám Schliemann, kdo už v roce 1886 pomýšlel na průzkum nápadného pahorku jižně od Irákleia.

Vedly ho k tomu stejné důvody jako v případě Tróje: víra v reálný původ údajů v Odysseii. Na Krétě však jeho záměr ztroskotal na chamtivosti místního sedláka, jenž ho nutil koupit celý pahorek i s olivovým hájem a úrodou na několik příštích let. „Všichni Kréťané jsou podvodníci a lháři, hovada zlá, břicha lenivá,“ ulevil si tehdy v jednom ze svých dopisů znechucený Schliemann citátem z epištoly sv. Pavla, a i když si při svém pohádkovém jmění mohl dovolit ledacos, na vyděračské podmínky nepřistoupil a po dvou letech tahanic se plánu vzdal.

Knóssos - trůní sál
U severní stěny trůnního sálu stojí alabastrový trůn, před ním je uprostřed místnosti na podlaze porfyrové umyvadlo, jež snad sloužilo k rituálnímu omývání. Stěny zdobí freska s gryfy, mytickými tvory s tělem lva a hlavou orla, kteří symbolizovali spojení královské a božské moci

Takže nakonec to byl až další snílek a amatérský archeolog, kdo Schliemannův záměr dokázal uskutečnit: Angličan Arthur Evans. Původem z rodiny bohatého průmyslníka a uznávaného geologa, absolvent univerzit v Harrow, Oxfordu a Göttingenu, muž všestranných zájmů a tak trochu dobrodruh. Stejně jako Schliemann, i Evans se k vykopávkám dostal až ve zralém věku, když už měl za sebou dost zážitků z Balkánu, kde pobýval jako dopisovatel listu Manchester Guardian. Z rakouské Bosny a Hercegoviny byl tehdy vypovězen a v tureckém zajetí dokonce prý jenom o vlásek unikl popravčí četě, ale nakonec objevil dobrodružství daleko krásnější a méně nebezpečné – archeologii.

Práce na pahorku zahájil v roce 1900 a skutečně objevil zbytky rozsáhlého komplexu, který bylo možné ztotožnit s palácem mytického krále Mínóa. V pomalu odkrývaných rozvalinách Knóssu nakonec strávil více než 30 let. Nejenže pečlivě dokumentoval fascinující doklady o dosud neznámé kultuře, jež posléze dostala jméno po zmiňovaném krétském vladaři, ale podle svého nejlepšího svědomí se pokusil zabezpečit a tu a tam i doplnit zbytky nalezených staveb. A to i s použitím poněkud nezvyklých stavebních článků, jako jsou betonové překlady imitující dřevěné trámy nebo za pomoci rozsáhlých doplňků zachovaných nástěnných maleb. Některým návštěvníkům možná vadí, že malby, jež v paláci spatří, jsou jenom kopiemi těch původních (už za Evansova působení přenesených do Archeologického muzea v Irákleiu) a že zdánlivě věrná struktura dřevěných trámů i s letokruhy je prostě namalována na železobetonových překladech, jenže i tak – díky za to. Ba co více: v klimatizovaných prostorách muzea je o nálezy z Knóssu včetně maleb dobře posta…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Kréta

Knóssos