Ivan Meštrović - socha Vzdálené akordy

Meštrović, největší mezi současníky

Auguste Rodin o něm řekl, že je největším úkazem mezi sochaři, lepším sochařem než on sám. Ivan Meštrović přesáhl hranice Chorvatska jak svým životem, tak i dílem, a stal se umělcem světovým, dokonce i s nepřehlédnutelnou českou stopou. V samotném Chorvatsku najdeme jeho sochy či reliéfy na různých místech, ale jedním z nejlepších, kde se lze s jeho tvorbou seznámit v širokém průřezu, je Split. 

Ivan Meštrović se narodil v roce 1883 ve Vrpolje ve Slavonii, kde byli jeho rodiče na sezonní práci. Záhy se s ním vrátili domů, do vesnice Otavice v dalmatském vnitrozemí, něco přes 30 km severovýchodně od Šibeniku. V 17 letech nastoupil jako učeň do kamenické dílny ve Splitu, odkud pokračoval na Akademii výtvarných umění ve Vídni, kde se mj. poprvé potkal s Rodinem. V roce 1903 přišla účast na prvních výstavách – ve Vídni na 17. výstavě uměleckého sdružení Vídeňská secese (právě k secesi měl Meštrović na počátku své umělecké dráhy blízko) a v Praze na 10. výstavě Spolku výtvarných umělců Mánes. Další výstavy brzy následovaly, Meštrović dokončil ve Vídni studium sochařství a dva roky ještě pokračoval ve studiu architektury. Nějakou dobu žil v Paříži a v Římě, ve Splitu byl jedním ze zakladatelů Sdružení chorvatských umělců Medulić, následoval další pobyt v Paříži, Ženeva, Cannes, nakonec se hlavním Meštrovićovým sídlem stal Záhřeb, kde byl v roce 1922 jmenován profesorem a o rok později rektorem Akademie výtvarných umění. Roku 1924 odjel poprvé do USA, kde pak uspořádal sérii výstav.

Jídelna podle Meštrovićových návrhů
Jídelna si zachovala svou původní podobu s nábytkem ze slavonského dubu, zhotoveného podle Meštrovićových návrhů

V roce 1930 byl poblíž Otavice dostavěn kostel Nejsvětějšího Spasitele, který Meštrović koncipoval jako rodinné mauzoleum. Následujícího roku začal stavět na západním okraji Splitu podle vlastního návrhu vilu pro svou rodinu. Dokončil ji v roce 1939 a vzápětí se vrhl do dalšího stavebního projektu – přestavby staré vily rodu Capogrosso z 16. stol. asi o 500 m dál přes silnici, ještě blíže k moři, pro kterou preferoval pojmenování Crikvine. Ještě před dokončením tohoto díla odjel po okupaci dalmatského pobřeží Itálií Meštrović v září 1941 do Záhřebu, kde byl o dva měsíce později zatčen ustašovským režimem a hrozila mu bezprostřední fyzická likvidace. Nakonec byl po různých intervencích včetně té z Vatikánu po třech a půl měsících propuštěn s podmínkou, že odjede do Benátek, kde bude na Bienále reprezentovat Nezávislý stát Chorvatsko (loutkový stát Německa a Itálie pod vládou ustašovců). Odtud se mu pak podařilo dostat přes Řím do Švýcarska, kde ho zastihl i konec 2. sv. války. Po ní odmítl výzvu maršála Tita na návrat do Jugoslávie, přijal nabídku Syracuské univerzity ve státě New York na místo profesora a odjel do USA. V roce 1954 získal americké občanství a o rok později se stal profesorem na Univerzitě Notre Dame v Indianě na okraji města South Bend, kde také v lednu 1962 zemřel.

Účast na výstavě spolku Mánes byla prvním, ale zdaleka ne posledním kontaktem Meštroviće s Českem. Už v mládí se Meštrović spřátelil s o pět let starším českým sochařem Bohumilem Kafkou, jehož „mírně idealizovaný“ portrét vytvořil v roce 1908 (dnes ve sbírkách Národní galerie v Praze). Jejich osudy se znovu bezprostředně protnuly o 24 let později. Meštrović byl v roce 1932 pozván do Československa na sokolské…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Chorvatské pobřeží

Meštrović