Moní Arkadíu
Turci, na rozdíl od Benátčanů, ovládali Krétu jen něco přes dvě staletí, ale do její historie se zapsali daleko razantnějším způsobem, včetně snahy o kolonizaci ostrova hned po jeho dobytí v roce 1669. S tím, jak noví přistěhovalci s sebou přinášeli svoji víru, byli i místní obyvatelé vystaveni snahám o postupnou islamizaci, byli odvlékáni ze svých domovů a jakékoliv projevy odporu byly trestány se surovostí, v níž se Turci nelišili od zdivočelé soldatesky křesťanských panovníků za třicetileté války. Po kulturní stránce však Turci už nepřinášeli nic nového, alespoň ne ve srovnání s výkony byzantského nebo benátského umění a dokonce ani v porovnání s jejich vlastním uměním, a tak se jejich přítomnost projevovala spíše jen rušením pravoslavných i katolických chrámů, upravovaných často na mešity. Jejich nejnápadnější vnější znak, minarety, však dnes spatříme zřídka – většinou vzaly za své po připojení Kréty k Řeckému království.
Významnými středisky odporu proti utiskovatelům byly pravoslavné kláštery, rozeseté v těžko přístupných horách, od středověku zčásti opevněné a Turky trpěné, pokud se věnovaly pouze svému duchovnímu poslání; skutečnost však bývala jiná. Takových klášterů byla řada, například nad skalami severovýchodního pobřeží strmící Moní Toplu (stále činný), ale skutečným pomníkem řeckého boje za svobodu je památný Arkadiův klášter, Moní Arkadíu, na náhorní plošině pod severozápadními svahy Ídy, pouhých 24 km jihovýchodně od Réthymna.
Klášter zde byl založen již na počátku 5. stol., údajně samotným císařem Arkadiem, synem slavného císaře Theodosia a prvním z vladařů krátce předtím (roku 395) oddělené východořímské říše. Později byl klášter významným šiřitelem pravoslavné víry, ale ani to nemělo být překážkou v přejímání kulturních podnětů ze Západu, a tak byl klášter v 80. letech 16. stol. renesančně přestavěn. Zejména hlavní průčelí starobylého chrámu na nádvoří obklopeném arkádami bychom mohli docela dobře zařadit mezi soudobé italské stavby: s výrazným tektonickým členěním stěn, bohatě tesanými portály i typicky italskou zvoničkou na vrcholu. A bylo zde též slavné skriptorium a později dokonce tiskárna pro tvorbu náboženských, ale kupodivu už i světských knih.
Jako mnohé jiné kláštery, i Moní Arkadíu byl po celou dobu turecké okupace významným centrem odboje a útočištěm pronásledovaných vlastenců. Jeho nejslavnější, i když tragická chvíle přišla za velkého protitureckého povstání v roce 1866. Tehdy se do kláštera stáhla nejen část řeckých povstalců, ale s nimi i bezpočtu obyvatel, převážně zemědělců s rodinami, z celého okolí. Jejich azyl se jim však stal vězením, když klášter obklíčili Turci a dožadovali se vstupu.
Dva dny vzdorovali obránci kláštera přesile pravidelného vojska, až 8. listopadu, poté co Turci už zdolávali hlavní bránu, vydal sám opat rozkaz zapálit doutnák u jednoho ze sudů se střelným prachem v muničním skladu. Mohutná exploze rozmetala velkou část klášterních budov a připravila o život na tisíc křesťanských obránců i civilistů, ale údajně též kolem 1 800 tureckých vojáků.
Část areálu je pietně ponechána v troskách, zejména bývalý muniční sklad v severním křídle kláštera, kde mohutný výbuch doslova „odfoukl“ těžkou valenou klenbu síně (otázkou však zůstává, k čemu bohabojní mniši potřebovali prachárnu takové kapacity), a stopy bojů jsou patrné i na fasádě chrámu, poznamenané zásahy tureckých střel. Jako působivý svědek událostí je klášter dnes považován za památník národního boje za svobodu a zmíněný den se na Krétě slaví jako národní svátek.
Přes veškerou snahu si však „nemocný muž na Bosporu“ dlouho neudržel už ani tyto zbytky své kdysi obrovské říše. Rok 1898 přinesl Krétě autonomii a v roce 1913 byla s konečnou platností připojena k tehdy již svobodnému Řecku. Jeden ze strůjců krétské nezávislosti, chanijský rodák Elefthérios Venizélos, dnes patří k nejuctívanějším osobnostem řecké historie.
Ale ani 20. stol. neušetřilo Krétu mnoha utrpení, zejména za 2. sv. války. V květnu 1941 Němci provedli poblíže Chanie rozsáhlý vzdušný výsadek, obsadili nedaleké letiště a po deseti dnech urputných bojů donutili slabé řecké a britské oddíly k ústupu přes masiv Lefká Ori k jihu a poté k opuštění celého ostrova. Němci pak, přes neustálé potyčky s partyzány podporovanými z Velké Británie, ovládali Krétu až do podzimu 1944, a to bezohledným terorem. Jména vyvražděných vesnic jako Kondomari nebo Viannos jsou pro Řeky totéž, co pro nás Lidice anebo Ležáky, byť v ještě horším měřítku: Göringem nařízené represálie proti civilnímu obyvatelstvu tehdy znamenaly smrt asi 3000 nevinných vesničanů.
Ale utrpení neskončilo ani v poválečných letech, kdy se Řecko zmítalo v občanské válce mezi vládou a částí prosovětsky orientovaných partyzánů, stejně jako později, za vlády nechvalně proslulé „plukovnické junty“ v letech 1967–1974. Až 80. léta minulého století přinesla klid a ekonomický rozvoj, který pamětníci chudé zaostalé země, jakou Kréta byla ještě před půlstoletím, považují za malý hospodářský zázrak. Významný podíl na něm má, jak jinak, i kvetoucí turistický ruch.
Další články z vydání o Krétě najdete zde