Najít propagační materiál, který by informoval o Kypru, aniž by přitom alespoň krátce připomněl sounáležitost ostrova s Afrodítou, je skoro nemožné. A zrovna tak je skoro nemožné najít na Kypru prodejnu suvenýrů, v níž by zcela chybělo zboží s vypodobněním této nejkrásnější bohyně řeckého panteonu. Nic proti tomu, marketing má neomylně ověřeno, co na turisty zabírá, docela pikantní však je, že pohanská bytost značně uvolněných mravů se v posledním půlstoletí stala neoficiálním symbolem státu, jehož obyvatelé jsou v drtivé většině horlivými vyznavači ortodoxní křesťanské víry.
S původem Afrodíty si antická mytologie tak trochu neví rady. Některé báje uvádějí, že byla dcerou Dia a bohyně deště Dióny, podle jiných se měla zrodit z mořské pěny; poté odplula v lastuře k ostrovu Kythéra, aby si o něco později vybrala za své sídlo příjemnější a bohatší Kypr. Kypřané ovšem preferují ještě jinou verzi, jež tvrdí, že Afrodíta vystoupila ze zpěněného moře přímo u jejich jižního pobřeží, pročež ji tak trochu považují za vlastní. Tomuto mýtu zřejmě nelze upřít určitý reálný základ, jelikož Kypr byl jedním z míst, kudy se do řeckého civilizačního okruhu rozšířil z Malé Asie kult ženského božstva lásky a plodnosti. Předchůdkyně Afrodíty – sumerská Innin, akkadská Ištar či fénická Astarté – byly současně i bohyněmi války, což ale Řekové neakceptovali a své favoritce silový resort odebrali. Možná usoudili, že násilí, které předcházelo jejímu zhmotnění u Kypru, úplně stačilo a že spojit s bohyní další ukrutnosti už není žádoucí. Ale to jsme zpátky u bájí – když se totiž bohyně matka země Gáia rozhodla potrestat svého manžela Úrana za to, že zavrhnul několik vlastních dětí, navedla nejmladšího syna Krona, aby otce zbavil mužství. Kronos matku poslechl, otcovo přirození uťal srpem a odhodil je do moře. V něm Úranovo semeno oplodnilo zpěněný příboj a poté se horor proměnil v happyend.
Z okraje nevelké zátoky vetknuté v pobřežních útesech vybíhá do moře malý mys, před nímž trčí z azurově modré hladiny několik dramaticky rozeklaných skalisek. O jejich úpatí se v pravidelných intervalech tříští drobné vlny a bělostný příboj vytrvale omývá blízkou oblázkovou pláž. Na kyperském pobřeží není romantičtější scenérie a je třeba uznat, že Afrodíté, jež právě zde měla vystoupit z moře na pevninu, si prostě nemohla vybrat lépe. Tomuto místu se odedávna říkalo Afrodítina skála, později však na popud křesťanů přibylo ještě jiné pojmenování, které se dnes používá mnohem častěji – Pétra tu Romiú neboli Řekova skála. Před pohanskou bohyní tak byl upřednostněn jistý Digenis Akritas, Řek-re…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Kypr