Z nevelké sbírky uměleckých děl a odlitků, shromážděných kdysi k výuce a pro poučení studentů florentské Akademie, se časem stala jedna z nejvýznamnějších sbírek italského umění, kam dnes proudí davy turistů. Hovoříme o slavné Galerii dell´Accademia, spjaté s jednou z nestarších uměleckých škol.
Sama škola, Accademia di Belle Arti, byla založena v roce 1784 z podnětu velkovévody Petra Leopolda, ale opírala se o daleko starší tradici: již v roce 1563, pod záštitou Cosima deʼ Medici, založil všestranný Giorgio Vasari společně s malířem Agnolem Bronzinem a sochařem Bartolomeem Ammanatim ve Florencii školu zaměřenou k výuce „umění kresby“, patrně nejstarší svého druhu na světě. Ta se už tehdy honosila názvem „akademie“, doslova Accademia delle Arti del Disegno, a že v jejím názvu dominoval důraz na disegno, tedy kresbu, nás nesmí překvapovat – byl to projev stále trvajícího kultu kresebně popisného pojímání skutečnosti, kdy dokonale zvládnutá kresba byla jedním z hlavních kritérií při hodnocení veškeré umělecké tvorby (a nejen tehdy; drezúra adeptů výtvarného umění v tomto duchu přežívala až do 19. stol.).
Zpočátku škola sídlila v několika církevních objektech a nebyla ani jedinou uměleckou školou ve městě. Petr Leopold však dal veškerou výuku soustředit do jednoho objektu pod jednotným vedením, a proto se zmíněný letopočet 1784 považuje za rok zrodu Akademie v nynější podobě. Nešlo však již jen o výuku disciplín spjatých přímo s kresbou a malbou. K nově ustavené škole, umístěné do bývalého konventu se špitálem v ulici Via Ricasoli, byla tenkrát přidružena i škola hudební, nynější Conservatorio Luigi Cherubini, a slavné Opificio delle Pietre Dure. To byla dílna specializovaná na typicky florentskou techniku pietra dura, tedy výzdobu předmětů (hlavně mobiliáře) jemnými inkrustacemi z přírodních barevných kamenů, od obvyklých ornamentálních přes květinové motivy až k neuvěřitelně dokonalému zpodobování zátiší a výseků krajin. I ta dodnes existuje, i když se zaměřením rozšířeným především do oboru restaurování uměleckých děl.
Zároveň se založením Akademie došlo k ustavení její vlastní sbírky děl, jež měla sloužit k výuce. Připomeňme si, že až do doby nedávno minulé bývalo základem výuky nikoliv sledování světa v jeho přirozené (a tudíž „nedokonalé“) podobě, ale snaha o přiblížení se způsobu, jímž jej staří Mistři uměli (jednou provždy „dokonale“) zobrazit. Zcela přirozeně pak jádrem kolekce byly odlitky nejslavnějších děl antiky a renesance, ale též vysoce ceněné výkony florentských mistrů manýrismu, v čele s Giambolognovým Únosem Sabinek (nad rafinovaností tohoto sousoší, pohledově stejně dokonalého ze všech stran, si údajně zoufal i Mikoláš Aleš, obcházející je bezradně s náčrtníkem), a samozřejmě četná malířská díla, ať už v kopiích či v originálech.
Těch začalo přibývat zejména po roce 1786, kdy reformátorsky založený velkovévoda, podobně jako u nás jeho bratr Josef II., zrušil v Toskánsku řadu církevních institucí, zejména klášterů. Další obohacení následovalo v období n…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Florencie