V srdci trochu ospalého městečka Alcobaça stojí skvost středověké architektury – cisterciácký klášter Panny Marie, místo posledního odpočinku hlavních hrdinů nejsilnějšího příběhu lásky v dějinách Portugalska.

Klášter se pyšní největším gotickým kostelem v Portugalsku a právem je na seznamu Světového dědictví UNESCO. Jeho historie sahá daleko do minulosti, až do dob, kdy se tvořilo Portugalské království. Nechal ho založit v roce 1153 první portugalský král Afonso Henriques jako poděkování za své vítězství nad Maury, které o šest let dříve vyhnal z nedalekého města Santarému. Záhy ho pak věnoval svému příteli, cisterciáckému opatu Bernardovi z Clairvaux, který osobně agitoval u papeže za uznání samostatného portugalského státu.

Cisterciácké kláštery se zakládaly na úrodných, ale odlehlých místech, kde mnichy nikdo nerušil a kde mohli snadněji dodržovat přísnou řeholní kázeň. Důležitá byla i blízkost vody, v tomto případě soutoku řek Alcoa a Baça, které daly místu jméno. Cisterciáci se podle původně benediktinského hesla „Ora et labora!“ věnovali hlavně modlitbám a práci na polích. Vypracovali zde důmyslný systém vodních kanálů, které zavlažovaly jejich pole a v nichž se zachytávala pitná voda. Původní pustina se pod jejich rukama rychle změnila v kvetoucí kraj produkující obilí, ovoce a víno. I jejich zásluhou jsou sladká jablka z Alcobaçy dodnes známá po celé zemi.

Během 13. stol. se klášter rozrostl o další křídla a v rozlehlém komplexu žilo skoro 1000 mnichů. V roce 1269 zde byla otevřena první veřejná škola, v klášterním skriptoriu vznikala řada nádherných iluminovaných rukopisů. V této době patřil klášter k nejvýznamnějším duchovním centrům v zemi. Šlechta a panovníci ho zahrnovali dary a privilegii, pod klášterní správou se octly četné osady v okolí, přístavy i zámky. Kvůli tomu se však začali místní cisterciáci stále více vzdalovat od původních ideálů svého…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Portugalsku