Anglické slovo „frontier“ se obvykle překládá jako hranice, jeho význam je však mnohem širší. Velmi často se jím označuje území, které leží na pomezí výběžků civilizace a neprobádaných oblastí, území, kde lidé občas musí bojovat s věcmi, o nichž pohodlní obyvatelé rozvinutých částí země nemají ani ponětí. Proto je mnohem výstižnější překládat oficiální přezdívku největšího amerického státu The Last Frontier jako Poslední divočina. Přesně taková totiž Aljaška doopravdy je.
Aljaška je s rozlohou více než 1,7 mil. km2 zdaleka největším státem USA, druhý Texas je skoro dvaapůlkrát menší. Její plocha odpovídá zhruba Polsku, Německu, Francii a Španělsku dohromady. Na tomto rozlehlém území však žije ani ne tři čtvrtě milionu obyvatel, z toho více než polovina v metropolitní oblasti kolem největšího města Anchorage. Hustota osídlení je proto na většině území Aljašky mimořádně nízká. Ještě dnes najdeme na Aljašce místa, kam nevkročila lidská noha, a horské vrcholy, které čekají na svůj prvovýstup. Asi 65 % plochy státu vlastní a obhospodařuje federální vláda ve formě národních parků, národních lesů, národních útočišť divokých zvířat a dalších variací federálního vlastnictví. Zbytek země vlastní stát Aljaška a společnosti tvořené komunitami původního domorodého obyvatelstva. Pouze jediné procento z celkové rozlohy patří drobným soukromým vlastníkům, což je nejméně ze všech amerických států. Pro podobné majetkové uspořádání Aljašku předurčila sama příroda. Podstatná část území leží za polárním kruhem a pokrývá ji bezlesá tundra. Na dalších rozsáhlých plochách roste boreální les tvořený jen těžko hospodářsky využitelnými jehličnany s tenkými kmeny a zakrslými větvičkami. Pouze jižní pobřeží s nezamrzajícím oceánem poskytuje relativně snesitelné podmínky pro život a ekonomický rozvoj.
Nepřístupnost a opuštěnost Aljašky se projevuje i ve velmi řídké síti komunikací. Na celém jejím území jsou pouze dvě železnice. Hlavní Alaska Railroad spojuje město Fairbanks s přístavy Seward a Whittier. Druhou je úzkokolejka přes Whiteův průsmyk, která dnes slouží výhradně jako turistická atrakce. Ani počet silnic není ohromující a jen lehce převyšuje dvě desítky. Většina z nich se honosí vlastním jménem a hrdým přízviskem „Highway“, ačkoliv jde v řadě případů o cesty se štěrkovým povrchem. Kuriozitou zůstává, že žádnou z nich se nedostanete do aljašského hlavního města – třicetitisícové Juneau je přístupné pouze lodí nebo letecky. Ne všechny nepřístupné osady však mají letiště. V takových případech pak přicházejí ke slovu hydroplány. Jezero Hood na předměstí Anchorage je vůbec nejrušnějším přístavem hydroplánů na světě.
Most pro člověka
Aljaška sehrála klíčovou roli v osidlování amerického kontinentu. Mnoho let si vědci lámali hlavu nad tím, proč se nikde v Americe nenašly žádné zbytky prehistorických předchůdců člověka. Zásadní odpověď nakonec přinesl humpolecký rodák dr. Aleš Hrdlička, který pracoval jako antropolog pro washingtonský Smithsonian Institut. Podle jeho teorie přišla většina amerického původního obyvatelstvo v průběhu několika posledních desítek tisíc let ze Sibiře. Branou této masivní migrace byla právě Aljaška.
V období pleistocenních glaciálů byla část světové vody vázána v rozlehlých kontinentálních ledovcích. Hladina světových oceánů tak byla zhruba o 50 m pod současnou úrovní. Vzhledem k tomu, že průměrná hloubka pevninského šelfu v oblasti Beringovy úžiny se pohybuje kolem 40–50 m, odkryl se tehdy rozsáhlý pevninský most mezi Asií a Amerikou označovaný jako Beringia. Většinu této oblasti pokrývala chladná travnatá step, na které se pásla stáda velkých savců, jako byli mamuti či prehistoričtí bizoni. Po skončení poslední doby ledové kontinentální ledovce roztály, Beringia zmizela opět pod hladinou a na Aljašce se změnilo klima. Step vystřídaly lesy a velcí savci začali mizet. Zároveň se ale s ústupem ledovců otevřela pro lovecké skupiny prvních amerických migrantů cesta do dalších částí amerického kontinentu.
Rusové a vydry
„Civilizace bílého muže“ se dlouho nehostinné severozápadní výspě kontinentu vyhýbala. Zdálo se, že řídce osídlená oblast na polárním kruhu nemá co nabídnout. Prvními nedomorodými objeviteli, kteří spatřili pobřeží Aljašky, byli patrně ruský námořník Ivan Fjodorov s geografem Michailem Gvozděvem na lodi Svatý Gavril. V roce 1732 zakreslili západní břeh úžiny, kterou o čtyři roky dříve proplul dánský kapitán v carových službách Vitus Bering a jež dodnes nese jeho jméno.
Na základě nových poznatků byl Bering povolán k druhé polární expedici a 16. 7. 1741 spatřila posádka jeho lodi mohutnou horu pokrytou ledem. Dostala jméno podle proroka sv. Eliáše a najdeme ji na dnešní hranici amerického státu Aljaška a kanadského teritoria Yukon. Mezi členy Beringovy expedice byl i lodní lékař, německý přírodovědec Georg Steller. Právě on se považuje za prvního Evropana, který vstoupil na aljašskou půdu.
Přestože Bering na zpáteční cestě ztroskotal a později i zemřel na kurděje, expedice přinesla mnoho cenných poznatků. Díky Stellerovým popisům se svět dozvěděl i o nových druzích rostlin a zvířat. Mimo jiné přivezla výprava i několik kožešin vyder mořských, které v Petrohradě vyvolaly velké vzrušení. Kožešina mořské vydry patří totiž k nejkvalitnějším na světě a je velmi ceněná především na asijských trzích. V následujících desetiletích začaly ze sibiřských přístavů vyplouvat koče, kozácké oplachtěné lodě, k Aleutám právě za vydřími kožešinami. Obchodníci donutili nevybíravými způsoby místní obyvatelstvo, aby pro ně vydry lovilo, a pak s nákladem hebkého bohatství odplouvali na rusko-čínskou hranici, kde kožešiny směňovali za čaj, hedvábí, porcelán a další čínské zboží. Výsledkem činnosti promyšleniků, jak se ruští obchodníci nazývali, bylo rychlé snížení stavu vyder a vyhlazení 80 % aleutského obyvatelstva.
Ke konci 18. stol. se promyšleniki přesunuli dál na východ do oblasti Aljašského zálivu a roku 1784 obchodník Šelichov se společníkem Golikovem založili obchodní stanici v zátoce Tří svatých na ostrově Kodiak. Důvodem bylo hledání nových oblastí výskytu vyder a také snaha zabránit pronikání anglických a amerických obchodníků do aljašského prostoru.
Společnost Šelichov-Golikov postupně získala monopol na obchod s Aljaškou a později najala jako správce svého podniku zkušeného sibiřského obchodníka Alexandra Baranova. Ten posunul hlavní stan společnosti blíž k americkému pobřeží na dnešní ostrov Baranof a založil tam osadu Novoarchangelsk. Nová kolonie přežila četné ozbrojené konflikty s místním kmenem Tlingitů a stala se centrem Ruské Ameriky. Dnes ji najdeme na mapě pod jménem Sitka. Když pak v roce 1799 z původní firmy Šelichov-Golikov vznikla Rusko-americká společnost, Alexandr Baranov byl jmenován jejím prvním guvernérem.
Sewardova lednička
Už v 60. letech 18. stol. pronikly do Petrohradu zvěsti, jak promyšleniki zacházejí s místním obyvatelstvem. Carevna Kateřina Veliká vydala sice nařízení, aby se s domorodci zacházelo lidsky, ale jen těžko mohla své příkazy kontrolovat v nejvýchodnějším výběžku svého impéria, a tak vraždění a zotročování pokračovalo dál. Nakonec se do problému vložila ruská pravoslavná církev a v roce 1794 připlula na ostrov Kodiak desetičlenná misijní skupina vedená otcem Joasafem. Misionáři se zhrozili, když viděli, jak někteří Rusové jednali s domorodci. Velice rychle zahájili mezi místními misijní práci a byli neuvěřitelně úspěšní. Během tří let byla většina Aleutů na ostrově pokřtěna.
Otec Joasaf se později stal biskupem první pravoslavné diecéze v Novém světě. Díky práci jeho nevelké skupiny monachů se vztahy mezi domorodci a novými kolonizátory v mnohém vylepšily. V 1. pol. 19. stol. se sídlo diecéze přestěhovalo do Novoarchangelska, kde byla postavena – na tamější poměry velkolepá – katedrála sv. Michala. Ta je v rekonstruované podobě jedním z hlavních chrámů aljašské pravoslavné diecéze dodnes…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Aljaška