Lamy, tyto blízké příbuzné velbloudů, hrály výraznou roli v prekolumbovských kulturách jihoamerických velehor a v mnoha ohledech neztratily svůj význam ani později. Pro přepravu jakýchkoli nákladů v Andách byly až do rozvoje automobilové dopravy tak nenahraditelné, že získaly přídomek, jenž dal název i tomuto článku. Jsou to zvířata výborně přizpůsobená vysokohorskému prostředí, která se spokojí s nepříliš kvalitní pastvou a vydrží dost dlouho bez vody. Jejich domestikace proběhla už velmi dávno. Podle archeologických nálezů byly lamy domácími zvířaty již nejméně v polovině třetího tisíciletí př. n. l., některé odhady však sahají ještě alespoň o tisíc let hlouběji proti proudu času. Na rozdíl od některých jiných domácích zvířat víme v případě lam zcela přesně, z jakých divokých předků pocházejí, neboť tyto divoké lamy stále ještě žijí ve volné přírodě. Existují ve dvou druzích – daleko hojnější guanako žije od nížin až do nadmořských výšek kolem 4800 m a vyskytuje se od jižního Peru až po východní Argentinu. Vikuňa je daleko vzácnější, menší, s mnohem jemnější srstí a je vázána pouze na vysokohorské prostředí – žije v Andách na náhorních rovinách od 3500 m n. m. výše.
Také domácí lamy tvoří dva základní typy, které se pak ještě dále dělí zejména podle délky a kvality srsti. Nejběžnější je lama krotká, druhým základním typem je tzv. alpaka s mimořádně kvalitní jemnou vlnou.
Zatímco alpaky se chovaly vždy jen na srst, lamy krotké dokázali indiáni využívat nejrůznějším způsobem. Samozřejmě používali i jejich vlnu, ale kromě ní také maso, kůži, kosti (na výrobu různých nástrojů) i trus (na topení a jako hnojivo). Zcela zásadní bylo jejich využití jako soumarů, neboť andští indiáni neznali kolo. Lamy však neunesou mnoho, nanejvýš 50 kg, proto se také nikdy nestaly jezdeckými zvířaty. I když na rovině umí lama na kratší vzdálenost běžet rychleji než kůň, ve vysokohorském terénu zvládne ujít s nákladem jen asi 10–20 km za den, což však plně korespondovalo s možnostmi lidí. A tak křižovaly Andy po inckých cestách nekonečné karavany lam, přepravující vše, co bylo potřeba – potraviny, nejrůznější zboží, stavební materiál, vodu. Dnes sice na mnoho míst dojedou náklaďáky, ale pro venkovany zůstaly lamy pořád důležitým hospodářským zvířetem – právě v Peru žije jejich největší populace na světě, která čítá přes milion jedinců.
Je pochopitelné, že zvíře tak významné pro fungování celé společnosti figurovalo i v různých náboženských obřadech a vstoupilo do řady mýtů. Při některých ceremoniálech byly lamy obětovány – pro tyto účely byla vyhrazena zvláštní skupina zvířat, jež se nepoužívala na nic jiného. Velekněz otevřel hruď lamy zlatým obřadním nožem tumi a rukama vyjmul ještě tepající srdce, po něm plíce a další vnitřnosti, z nichž pak věštil budoucnost. Nakonec bylo celé obětované zvíře i s vnitřnostmi spáleno. V mnoha inckých hrobech se našly malé sošky lam, které se tam vkládaly při pohřbu zřejmě jako oběť bohům, jež měla zajistit plodnost stád.
Lamy vystupují i v inckém mýtu o potopě, kterou bohové seslali na lidi za jejich špatné chování. Dva bratři si jednoho dne všimli, že se jejich lamy chovají podivným způsobem a dívají se pořád k nebi. Zeptali se jich, proč to dělají, a lamy jim odpověděly, že jim hvězdy řekly o blížící se velké potopě. Bratři se proto s celými svými rodinami i stády odebrali vysoko do hor a ukryli se tam v jeskyni na úbočí hory nejvyšší. Pak začalo pršet a pršelo čtyři měsíce a čtyři dny. Když déšť skončil a voda opadla, oba bratři se svými rodinami znovu zalidnili svět. A lamy prý od té doby žijí vysoko v horách, v bezpečí před vodou a nedaleko hvězd, jimž jsou stále vděčné, že je před potopou varovaly.
Další články z vydání Peru zde