Angličany mnozí zaměňují za Brity, Anglii si leckteří pletou s Británií. Dokladem může být u nás často užívaný, leč nesprávný termín „bitva o Anglii“. Letecké střetnutí mezi Královským letectvem a Luftwaffe z roku 1940 však vstoupilo do dějin jako bitva o Británii, jiný termín v britské historiografii nenajdeme.
Nelze rovněž opomenout, že Brity jsou také Skotové, Velšané, Irové i příslušníci mnoha dalších národů z bývalých britských kolonií a dominií. Angličané jsou tak „jen“ dominujícím národem obývajícím značnou část ostrova nesoucího jméno Velká Británie. Pokusy z 18. století po vytvoření Spojeného království (odehrály se dokonce na parlamentní půdě) o přejmenování Skotů na severní Brity, Angličanů na jižní a dokonce Irů na západní Brity se jaksi neujaly… Je zajímavé, že tehdy nějak pozapomněli na Velšany. Alespoň návrh na jejich přejmenování třeba na jihozápadní Brity není znám. Podstatný rozdíl je však v tom, že Britem se může člověk stát, třeba získáním občanství, ale Angličanem se musí narodit!
Není možné také spojovat Anglii s Londýnem, i když je to hlavní město a leží v Anglii. Metropole nad Temží je jakousi zvláštní multikulturní entitou, která si žije svým vlastním životem do značné míry nezávislým na okolním světě.
Kromě zmatení pojmů však o Angličanech panuje řada předsudků, mnoho donekonečna opakujících se stereotypů. Jeden z docela zažitých názorů je, že „Angličané pijí čaj, mají královnu a jsou věčně opilí“.
Čaj je skutečně ještě stále do značné míry nejrozšířenějším anglickým nápojem. Snad nikdo jej neumí připravit tak dobře jako Angličané. Zkuste si představit, že byste v Čechách hostili řemeslníky čajem. Nepředstavitelné, že? V Anglii naopak zcela běžné a normální. Ovšem od roku 1973, kdy Spojené království vstoupilo do tehdejšího Evropského hospodářského společenství, dnešní Evropské unie, začala čaji více než konkurovat káva. Zejména mladé Angličany a snad ještě častěji Angličanky najdete dnes spíše nad šálkem jednoho z mnoha druhů kávy než nad hrnkem s čajem. Zejména ve venkovských hospodách bych ale doporučoval dát přednost starému dobrému čaji před neuměle připravenou kávou. Ne do všech vesnických „pubů“ pronikla Evropská unie.
Její Veličenstvo Alžběta II. je ve skutečnosti po mamince napůl Skotka. O jejích německých, ne tak dávných, kořenech raději pomlčme. Sasko-koburský rod se změnil na Windsory jen rozhodnutím jejího dědečka Jiřího V. v roce 1917 hlavně pod tlakem veřejného mínění. K vyvracení všelijakých mírně řečeno nepřesností o britské královské rodině bychom potřebovali celý článek, ne-li celé jedno číslo časopisu…
Nemyslím si, že by se Angličané opíjeli více než příslušníci jiných národů. Soudí-li tak někdo podle chování malé části anglických turistů, budiž. Většinou však pijí svoji pintu piva nesrovnatelně pomaleji než my svůj půllitr. Anglické pivo zvané „ale“ se navíc od těch kontinentálních, tedy i českých piv liší způsobem kvašení – tzv. svrchním, kdy se kvasinky hromadí na hladině kvasící tekutiny. Rozdíl je rovněž v tom, že je to pivo „živé“, dozrává vlastně ještě v sudech nebo lahvích. Má silnější sladovou chuť a jantarovou barvu, podle níž jej můžeme rozlišit od u nás známých medově zbarvených ležáků. Pro nás je ale hlavně nepředstavitelné, že tento alkoholický nápoj pijí Angličané nechlazený!
Kapitolu samu pro sebe tvoří hospůdky někde na samotách či v malých obcích. Jsou vlastně takovými neformálními středisky kultury a v jisté nadsázce i vzdělanosti. Místní lidé si tam například chodí půjčovat knížky. Pro venkov znamená mnohé také místní pošta. Nebývá to totiž jen poštovní úřad, ale také většinou jediný obchůdek široko daleko.
Naprosto zažitým předsudkem je tvrzení o nepoživatelnosti anglické kuchyně, což si ale Angličané díky své sebeironii způsobili možná sami. Většinou tento předsudek opakují lidé, kteří ostrovní pokrmy nikdy neochutnali, jen to po někom „papouškují“. Ve skutečnosti je anglická kuchyně s různými masy zapékanými v těstíčku, mořskými rybami či skvěle připraveným jehněčím více než poživatelná. A to nemluvíme o anglické snídani, která se již dávno stala synonymem pro bohatý, i když asi ne zcela nejzdravější první denní chod.
O Angličanech se říká, že jsou uzavření až chladní. Možná, že tak působí na první pohled. Získáte-li si však jejich důvěru, což se některým nabubřelým, přehnaně a neopodstatněně sebevědomým Čechům nemusí nikdy podařit, překvapí vás svou srdečností a vstřícností. A již vůbec nejsou uzavření mezi sebou, což platí nejvíce pro venkovské komunity. Zcela spontánně pořádají například nejrůznější charitativní akce spojené s prodejem domácích produktů a výpěstků, zakládají místní pěvecké sbory atd. Hlavně se mezi sebou chovají slušně, nezávidí si. Je to také možná jedna z posledních zemí, kde stále ještě platí dané slovo!
Pro cizince je výhodou, že s Angličany je možné se domluvit i bez hluboké znalosti Shakespearova jazyka. Sami totiž většinou jinou řeč než svoji mateřštinu neovládají, a tak obdivují snahu – i neumělou – o proniknutí do angličtiny. Bývají obvykle velmi vstřícní a nakonec sa třeba omluví slovy: „Je mi moc líto, že neumím československy.“
Velmi příjemný je zvyk vzájemného oslovování křestními jmény. Neznamená to však vždy naše tykání, to je třeba vycítit ze způsobu jednání a mluvy. V tomto směru není co závidět našim dobrým překladatelům anglické beletrie. V každém případě by se ale měl nad sebou zamyslet každý, u něhož se Angličané vrátí k oslovení příjmením. Znamená to jediné – něčím se jich dotkl, udělal cosi oproti zažitým zvyklostem. V Anglii jsou prostě věci, které se jednoduše nedělají, není potřeba mít na to zákon.
Něco snad stačí ohlídat svatý Jiří, jenž je patronem Anglie již od roku 1061, pět let před vpádem Normanů. Legenda o tom, jak zachránil bezmocnou pannu před drakem dštícím oheň, se však na Britských ostrovech rozšířila již v šestém století. Svůj svátek má stejně jako jinde ve světě 23. dubna, tedy o den dříve než u nás, kde byl posunut kvůli svátku sv. Vojtěcha. Na rozdíl třeba od 17. března, svátku svatého Patrika, patrona všech Irů, ale není státním svátkem, ani se tak výrazně a mohutně neslaví. Mnozí Angličané proto volají po důstojnějších oslavách svého patrona. Den svatého Jiří se obvykle pozná jen podle anglických vlajek s červeným svatojiřským křížem na bílém poli, které vlají na všech kostelech anglikánské církve. Nesrovnatelně více praporů se svatojiřským křížem zavlaje po celé Anglii ve dnech, kdy jejich národní mužstvo hraje důležitý zápas ve fotbale nebo ragby!
Po devoluci Spojeného království podle návrhu charismatického, ale často karikovaného a v posledních letech jeho úřadování v Downing Street kvůli válce v Iráku nepříliš populárního Tonyho Blaira vznikly (nebo byly obnoveny) na konci minulého století skotský parlament, velšské shromáždění a svoji regionální, i když někdy problematickou vládu dostalo i Severní Irsko. Někteří Angličané proto od té doby žehrají, že oni své vlastní zastoupení nemají. Je to skutečně absurdní a nelogické, že největší národ ostrovního království se něčeho podobného nedočkal. Tony Blair svoji ne zcela domyšlenou reformou vypustil tak trochu džina z lahve v podobě například přehnaného skotského nacionalismu. Ale věříme, že Angličané, tento hrdý národ, podobná příkoří přežije, jako již překonal ve své historii mnohá daleko větší nebezpečenství.
Nejlepší způsob, jak vše dobře poznat, jak se zbavit předsudků a zažitých, mnohokrát opakovaných stereotypů, je Anglii navštívit, a to nejen na pouhých pár dnů. Vždyť, i když to nemusí být na první pohled zřejmé, máme s Angličany mnoho společného. Do značné míry třeba smysl pro humor. Jak jinak si vysvětlit velkou oblibu – alespoň u vzdělanější části našeho obyvatelstva – skečů Monty Python nebo třeba seriálu Jistě, pane ministře! Možná je to způsobeno, aniž bychom o tom věděli, našimi společnými keltskými předky. I když dnes již není vůbec jisté, zda by většina lidí toužila mít anglickou národnost, jak se před více než 100 lety domníval britský státník Cecil Rhodes. V dobách Evropské unie ale již na něčem takovém vůbec nezáleží.