Architektura lucemburského období

Těmito slovy popisoval Eneáš Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II., svůj dojem z návštěvy Čech v roce 1451. Jeho Historia Bohemica, přeložená do češtiny již roku 1487 a v r. 1510 vydaná tiskem, celkem výstižně vystihuje charakter české architektury v pohusitském období. I když se jeho obdivná slova vztahují ke stavbám, které mohl spatřil v době nastupující pozdní gotiky, principy, jichž si povšiml, vycházely z výsledků předchozího vývoje – z tvorby lucemburského období. A že právě to znamenalo jeden z vrcholů české kultury, kdy se naše země zařadily po bok vedoucích zemí v Evropě, je všeobecně známo. Přitom však nešlo jen o ono „zařazení se“, ale o daleko významnější jev: právě v českých zemích v předhusitské době došlo k obratu ve vývoji gotické architektury, která se tu rozešla s dosavadní tradicí a namísto tvorby v duchu zavedených zvyklostí se vydala vlastní cestou – cestou architektury lucemburského období.
Karel IV. se do rodných Čech vrátil v roce 1333 jako odchovanec francouzské dvorské kultury a podle svých představ razil cestu i soudobým západoevropským zvyklostem a francouzskému vkusu. Samozřejmě nepřišel do země živořící bez vlastních kulturních tradic a vlastního vývoje. I zde už před Karlem žilo gotické umění, přinášené zprvu církevními řády (zejména cisterciáky), budovaly se tu gotické hrady a též naše města se ve 13. stol. řídila zkušenostmi a vzory přicházejícími z nejvyspělejších oblastí západní Evropy. Ba dokonce zaznamenáváme i překvapivě rychlé reakce na vývoj francouzské a německé poklasické gotiky před rokem 1300, tedy i v tomto případě již daleko „za vrcholem“.
To byl zpočátku vlastně i případ nejprestižnějšího díla Karlovy zakladatelské činnosti, chrámu sv. Víta, pro nějž v roce 1344 získal zkušeného architekta přímo při papežském sídle v Avignonu – Matyáše z Arrasu, pracujícího tehdy na stavbě katedrály v Narbonne. Matyáš byl odchovancem předchozí generace stavitelů katedrál a byl jedním z těch, kdo vyzrálý sloh klasické gotiky převáděli do podoby takřka nehmotných, vzhůru strmících podobenství o touze lidské duše povznést se k Bohu. Ještě nedávno mu historikové architektury vytýkali příliš „akademický“ a výtvarně „suchý“ styl… jenomže on, tehdy už na sklonku života, byl reprezentantem právě oné odhmotněné poklasické tvorby s minimem zdobných prvků, vyznačující se vertikální tendencí a ostrou a jemnou profilací článků…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 3/2016