Nádherná sopečná krajina, bohatá vegetace, poklidný běh života, kouzlo odlehlosti a jisté nedostupnosti, to jsou Azory, portugalsky Açores.
Ať nám název portugalského souostroví evokuje populární psí jméno sebevíc, nemá s ním pochopitelně nic společného. Teorií o jeho vzniku je několik. Ta nejtradičnější vychází z portugalského slova açor, „jestřáb“. Tyto dravce prý první objevitelé spatřili létat nad ostrovy. Zřejmě to byl omyl a šlo ve skutečnosti o káně, ale jestřábí jméno už ostrovům zůstalo.
Azory jsou jednou z autonomních oblastí Portugalska. Zahrnují devět obydlených ostrovů a řadu menších neobydlených ostrůvků. Obydlené ostrovy vytvářejí tři skupiny – západní (Flores a Corvo), střední (Faial, Pico, São Jorge, Graciosa a Terceira) a východní (São Miguel a Santa Maria). Ostrovy západní skupiny jsou od ostrova Santa Maria na úplném jihovýchodním okraji souostroví vzdáleny více než 600 km. Vzdálenosti mezi ostrovy uvnitř každé skupiny jsou ale většinou v řádu jednotek nebo desítek kilometrů.
Zrozeny z ohně sahají do nebes
Všechny azorské ostrovy jsou sopečného původu, avšak ne na všech se s vulkanickou nebo postvulkanickou aktivitou setkáte i dnes. Vulkanické a tektonické tvary ale zdobí všechny ostrovy od nejvyšších vrcholů až po oceánské dno. Na většině ostrovů najdeme krátery, kaldery, utuhlé lávové proudy či vrstvy sopečného popela, tu a tam i fumaroly nebo mofety. Na ostrově São Miguel pak i řadu přírodních horkých pramenů, kde se můžeme uvelebit a relaxovat klidně celý den, nebo třeba jen večer po náročné túře. Sopečná aktivita dala také vzniknout řadě jeskyní, které najdeme na všech ostrovech kromě Corva, nejvíce na ostrovech Pico, Terceira a São Miguel. Picu patří prvenství v počtu dosud objevených jeskyní (129), ale také rekord v délce jeskyně (Gruta das Torres – 5150 m). Pokud uvažujeme o prvenstvích ostrova Pico, nesmíme zapomenout na nejvyšší vrchol souostroví a zároveň vůbec nejvyšší horu Portugalska – Ponta (Montanha) do Pico (2351 m n. m.) je krásný, symetrický stratovulkán, který se majestátně tyčí uprostřed ostrova a je vidět ze všech ostrovů střední skupiny.
Reliéf jednotlivých ostrovů je poměrně pestrý. Zatímco ostrovu Pico dominuje stratovulkán, ostatním ostrovům většinou dominují kaldery. Kaldera je, zjednodušeně řečeno, propadlá sopka. Po vyprázdnění magmatického krbu dojde ke kolapsu a vrchol sopky se zhroutí do svého středu. Vznikají pak obrovské amfiteátry kruhového tvaru, které jsou někdy tak velké, že si člověk ani neuvědomí, že stojí na sopce. Díky dostatku srážek je řada azorských kalder vyplněna jezery. A právě kalderová jezera jsou jednou z největších atrakcí ostrovů. K mnohým vedou turistické stezky, na některých si lze dokonce užívat vodních sportů, půjčit si kánoi nebo paddleboard. Největší jezera najdeme na ostrově São Miguel, ale velmi fotogenická jsou třeba i jezera na ostrovech Flores a Corvo. Caldeira dos Cinco Picos (kaldera Pěti vrcholů) na Terceiře sice nemá jezero, ale s průměrem 7 km je největší v celém souostroví. Nejlepší výhled do této kaldery nabízí vyhlídka Serra do Cume na východě ostrova. V místech, která byla kdysi dávno uvnitř sopečného kuželu, se dnes pasou krávy a krajinu zdobí malá políčka a pastviny oddělené kamennými zídkami.
Když se v druhohorách rozdělil superkontinent Pangea na Laurasii a Gondwanu, začal se mezi nimi formovat Atlantik. Osou rozpínání Atlantiku se stal Středoatlantský hřbet, na němž po miliony let docházelo (a stále dochází) k výlevům magmatu na oceánské dno a vzniku nové kůry. Magma postupně chladne a vytváří tak nové vrstvy na těch již dříve utuhlých. V oblasti dnešních Azor začaly výraznější výlevy magmatu až v třetihorách. Magmatický materiál se začal akumulovat na oceánském dně a vytvářet podmořské hory a plošiny. V případě Azor nešlo jen o výlevy ze samotného Středoatlantského hřbetu, na jejich vzniku se podílel i vulkanismus z tzv. transformních zlomů, které jsou na Středoatlantský hřbet v podstatě kolmé.
Hodně žhavým tématem je i přítomnost horké skvrny (anglicky hot spot), místa v zemském plášti se zvýšeným tokem geotermální energie, kde dochází k vzestupu magmatu a následně k vulkanismu. Díky horké skvrně se mohou vytvořit sopky i uvnitř litosférických desek, nejen na jejich okrajích. Určit, zda jsou sopky vázány na horkou skvrnu nebo na systém zlomů, je ale velmi náročné. V případě azorské horké skvrny je však shoda poměrně velká. Azorské souostroví vzniklo kombinací různých procesů, jak vulkanických, tak i tektonických s výrazným přičiněním azorské horké skvrny. Jako první z azorských ostrovů se nad hladinu vynořila Santa Maria, přibližně před 8,12 mil. let, další ostrovy následovaly přibližně před 5–2 mil. let. Za nejmladší se považuje Pico, které se vynořilo až v kvartéru, přibližně před 300 000 lety.
Sopečná aktivita v oblasti Azor probíhala téměř nepřetržitě i v posledních tisíciletích. Jednotlivé erupce sice rozdělovala období klidu dlouhá někdy desítky až stovky let, ale z geologického hlediska jde jen o velmi krátké přestávky. Od 15. stol. máme záznam o erupcích mnohem ucelenější, a to díky trvalému osídlení ostrovů. Od té doby bylo zaznamenáno přibližně 25 až 28 erupcí, z nichž 12 bylo pozorováno na souši a zbytek pod hladinou oceánu. V posledních desetiletích roste právě zejména počet podmořských erupcí. Není to však pravděpodobně způsobeno narůstající sopečnou aktivitou, ale jen pokročilejšími monitorovacími metodami.
Azorská tlaková výše
„Počasí na našem území ovlivňuje azorská tlaková výše, která svým východním okrajem dosahuje do střední Evropy. V České republice bude i nadále panovat slunečné počasí beze srážek.“ Asi každý už zaslechl něco podobného v televizi nebo rozhlase a možná ho to přivedlo k domněnce, že na Azorách je díky této výši vždy teplé a slunečné počasí. Skutečnost je ale daleko komplikovanější.
Tlaková výše je oblast se zvýšeným tlakem vzduchu. Protože tlak vzduchu klesá s nadmořskou výškou, přepočítává se naměřený přízemní tlak vždy na hladinu moře. Když hodnoty tlaku přepočítaného na hladinu moře zaneseme do mapy, zjistíme, že existují oblasti s vyšším tlakem (tlakové výše neboli anticyklony, popřípadě hřebeny vysokého tlaku) a oblasti s nižším tlakem (tlakové níže neboli cyklony, případně brázdy nízkého tlaku). Poloha těchto oblastí se v čase mění. Pokud ale zprůměrujeme data za několik let, uvidíme, že na Zemi existují určité oblasti, kde je většinou nízký tlak, a jiné oblasti, kde je atmosférický tlak většinou vyšší. Takovým oblastem se říká akční centra atmosféry a v severním Atlantiku jsou dvě: islandská tlaková níže a azorská tlaková výše. Tato akční centra atmosféry však odrážejí dlouhodobé průměrné rozložení tlaku. V konkrétní chvíli se tak může v oblasti islandské níže nacházet tlaková výše a naopak v oblasti azorské výše může panovat tlaková níže. Zní to možná trochu komplikovaně, ale je to jednoduché. Jen je potřeba nezaměňovat klima (dlouhodobý stav atmosféry) s počasím (aktuální stav atmosféry). To je jeden z důvodů, proč na Azorách nemusí být vždy jasno a slunečno. Existují však i další. Počasí v tlakových výších závisí na stadiu vývoje anticyklony, na druhu vzduchové hmoty, která anticyklonu tvoří, a na ročním období. Za určitých podmínek se v tlakových výších může vyskytovat vrstevnatá oblačnost a při dostatku vlhkosti v přízemní vrstvě atmosféry se můžeme setkat s mlhami. Zároveň jsou běžné teplotní inverze a může mrholit. V létě ale máme poměrně velkou šanci, že anticyklonální počasí bude skutečně slunečné a beze srážek.
Azorská tlaková výše se rozprostírá napříč Atlantikem od Azor až po Bermudy. Její pozice a mohutnost se ale v průběhu roku mění. V létě se střed výše nachází většinou jižně nebo jihozápadně od Azor, přibližně uprostřed severního Atlantiku. V zimě azorská výše slábne, přesouvá se více k jihu a její střed leží většinou mnohem východněji, poblíž afrického pobřeží. Právě pozice azorské výše zásadním způsobem ovlivňuje počasí celé Makaronésie.
Uvnitř tlakové výše panuje většinou slunečné a suché počasí beze srážek, případně se slabým mrholením z nízké oblačnosti. Ale proč a z čeho tam tedy prší? Jedním fenoménem, který čas od času Azory ovlivní, jsou hurikány. Ty vznikají na jižní straně azorské výše, tj. na její opačné straně, než jsou Azory, a pohybují se po směru hodinových ručiček. Dostanou se tak na západní okraj tlakové výše do oblasti Mexického zálivu, kde po sobě často zanechají spoušť, odtud pokračují dále k severovýchodu a postupně slábnou. Výjimečně dorazí až k Azorům, a ačkoliv už nemají takovou sílu jako v Mexickém zálivu, přinesou vydatný déšť a silný vítr. Většina srážek na Azorách je však navázána na mimotropické tlakové níže, jejichž čas nastává především s příchodem zimy, kdy azorská výše začíná slábnout, její střed se přesouvá více k jihu a k pobřeží Afriky, takže se uvolní nový prostor pro tlakové níže postupující od západu k východu. Díky tomu mohou i atmosférické fronty přinášet srážky do jižněji položených oblastí.
Množství srážek na jednotlivých ostrovech není stejné. Západní a střední skupina ostrovů dostává více srážek než skupina východní. Zatímco na ostrově Flores spadne v průměru přibližně 1600 mm srážek za rok, na ostrovech Santa Maria nebo Graciosa je roční úhrn srážek přibližně poloviční. Mnohem větší roli ale hraje nadmořská výška a expozice vůči vlhkému západnímu proudění. Většina plochy Azor se nachází v mírném oceánickém podnebí s teplými léty, pobřežní oblasti jsou definovány jako oblasti s teplým podnebím se suchým a horkým nebo teplým létem. Jedinou oblastí, která nezasahuje do mírného klimatu, je oblast kolem vrcholu Ponta do Pico. Od výšky přibližně 1600 m n. m. je zde klima definováno jako podnebí tundry.
Turisté proto musí počítat s vertikální členitostí ostrovů a připravit se na to, že v pobřežních oblastech budou teploty vyšší a s nadmořskou výškou budou klesat. Zatímco na pobřeží se maximální denní teploty pohybují v průměru kolem 25 °C v srpnu a 17 °C v lednu nebo únoru, na vrcholu Ponta do Pico musíme počítat i s teplotami výrazně pod bodem mrazu, roční průměrná teplota je tam přibližně 2 °C. Z uvedených průměrných teplot je zřejmé, že azorské klima je typicky oceánské. Rozdíly mezi létem a zimou nejsou tak výrazné a absolutní maxima i minima nejsou tak extrémní jako u nás.
Zatímco průměrná teplota s rostoucí nadmořskou výškou klesá, průměrný srážkový úhrn vzrůstá, a to velmi výrazně. Například už ve výšce kolem 800 m n. m. mohou být úhrny více než dvojnásobné – meteorologická stanice u Lagoa do Caiado na ostrově Pico (821 m n. m.) vykazuje průměrný roční úhrn srážek 4695 mm a v roce 1987 tam dokonce spadlo 7093 mm srážek. Množství srážek a počet deštivých dnů v roce tedy závisejí na kombinaci polohy ostrova v rámci souostroví a nadmořské výšky. Jestliže započítáme i slabý déšť nebo přeháňku (alespoň 0,1 mm srážek za den), pak v průměru zmokneme na Azorách 120 dní v roce. Na východě souostroví a v pobřežních oblastech to však bude mnohem méně, naopak na západě nebo ve vyšších polohách až dvakrát tolik (např. stanice Flores-letiště má v průměru 240 dní v roce se srážkami 0,1 mm a více).
Ať už pojedete na Azory v kterémkoliv měsíci, je dobré připravit se na vše, od větru a deště až po týden slunečného počasí. Vždyť právě díky takto pestrému a dynamickému počasí je azorská příroda tak krásná. Husté pralesy se střídají s pastvinami a políčky a všude kolem máme dostatek zeleně, která na řadě míst naší planety chybí. Mírné oceánské klima nám navíc umožňuje vyhnout se teplotním extrémům střední Evropy, jak vlnám veder, tak vpádům arktického vzduchu. Stačí jen vyrazit.