Babiččino údolí
Když lékař, novinář a spisovatel Otakar Jedlička označil v roce 1878 poprvé údolí, v té době známé jako Ratibořické, údolím Babiččiným, aby ve vlasteneckém zápalu připomněl jeho svázanost s nejslavnějším dílem Boženy Němcové, těžko mohl tušit, že se nové jméno ujme natolik, až se stane posléze názvem oficiálním. Podrobná znalost Babičky ale pro návštěvu jejího údolí nutná není.
Babiččino údolí můžeme chápat několika způsoby. V širokém povědomí je zapsáno nejvíce v onom literárním vymezení, čili jako údolí Úpy od České Skalice, kam chodila Barunka do školy, přes ratibořický zámek, Rudrův mlýn, Staré bělidlo, kde (zdůrazněme, že toliko literární) Barunka žila, a Viktorčin splav k Rýzmburskému altánu, kde babička s dětmi poprvé potkala paní kněžnu. V tomto úseku také vede stejnojmenná naučná stezka s 25 zastávkami, dlouhá zhruba 7 km.
Druhou variantu představuje Babiččino údolí jako národní přírodní památka chránící jak nivní louky, tak smíšené lesy na přilehlých stráních se skalními výchozy. Její území o ploše 3,34 km2 a celkové délce v severojižním směru asi 9 km pokračuje od Rýzmburského altánu dál k severu až na úroveň obce Červená Hora. Zajímavé je, že Babiččino údolí je zároveň i národní kulturní památkou. Málokdo si na první pohled uvědomí, že široké okolí ratibořického zámku je přírodně-krajinářským parkem vytvořeným v době vévodkyně Zaháňské. Máme tu před sebou komponovanou kulturní krajinu, jejíž dnešní podoba je výsledkem společného působení přírody a člověka. V Ratibořickém údolí se nikdy nepěstovalo obilí, ale údolí sloužilo jako zásobárna píce pro celé náchodské panství. Snad už v 16. stol. tu byl vybudován první závlahový systém. Poslední šlechtičtí majitelé z rodu Schaumburg-Lippe melioraci zmodernizovali, když začali využívat tzv. hřbetinový přeronový systém. Dnes už je dávno nefunkční, ale uvažuje se o jeho obnově a udržování přinejmenším části systému jako technické památky.
A konečně se můžeme na Babiččino údolí podívat pohledem geografie. V tomto smyslu se údolí táhne zase ještě dál na sever od Červené Hory až k další hradní zřícenině, Vízmburku, a obci Havlovice. Jeho délka se v tomto případě vyšplhá už zhruba na 14 km.
Zámek nejen paní kněžny
Největším a turisticky nejatraktivnějším objektem v Babiččině údolí je dnešní státní zámek Ratibořice. Hned při příchodu zaujme krásně upravený park s jezírkem před jeho západním průčelím, kterým se v současnosti také vchází dovnitř. Ani by nás nenapadlo, že původně tomu tak nebylo. Hlavní průčelí bylo na opačné straně, orientované stejně jako zámecký život do údolí, tedy k východu. Ze zámecké terasy tam vedlo dlouhé schodiště dolů do říční nivy, kde se rozkládal zhruba hektarový formální zahradní parter, vlastně klasická barokní zahrada. Na západní straně byl zámeček dokonce oddělen zdí od tehdejšího hospodářského dvora. Ono „původně“ se vztahuje k době vzniku zámečku, který si jako letní a lovecké sídlo nechal v roce 1708 postavit kníže Lorenzo Piccolomini po vzoru italských venkovských letohrádků. Pro základní orientaci doplňme, že Piccolomniové vlastnili celé náchodské panství, jehož byly Ratibořice součástí, už od roku 1634, kdy ho jako konfiskát po předchozím majiteli, Adamovi Erdmanovi Trčkovi z Lípy zavražděném spolu s Valdštejnem v Chebu, získal od císaře Ferdinanda II. za věrné služby, zejména pak za účast na úspěšném spiknutí proti Valdštejnovi, generál Ottavio Piccolomini.
Když česká větev Piccolominiů vymřela po meči, zdědili panství Desfoursové, což však byla jen pár let trvající epizoda. Z finančních důvodů ho museli prodat a v roce 1792 našli ochotného kupce. Mimořádně bohatý Petr Biron, vévoda kuronský, se v té době zakupoval ve střední Evropě a k vévodství zaháňskému ve Slezsku, dvěma panstvím v Prusku, zámečku Friedrichsfelde a paláci na třídě Unter den Linden v Berlíně koupil i panství náchodské. Vévoda měl čtyři dcery. Nejmladší Dorothea sice nebyla jeho, ale vévoda ji uznal za vlastní. Za zmínku stojí především proto, že podle oné spiklenecké teorie o šlechtickém původu Boženy Němcové by právě ona měla být její matkou. Jinak nás bude zajímat především nejstarší Bironova dcera Kateřina Vilemína, neboť ona zdědila po otci, který zemřel roku 1800, náchodské panství.
Vévodkyně Kateřina Vilemína Zaháňská, ona „paní kněžna“ z Babičky, si ratibořický zámeček zamilovala a učinila z něj své hlavní letní sídlo. Nechala založit přírodně-krajinářský park, zbourat starý hospodářský dvůr, klasicistně přestavět zámek a přistavět k němu služební křídlo. Vzdělaná a emancipovaná žena hovořící německy, italsky, francouzsky i anglicky studovala díla Voltairova i Rousseauova, byla stoupenkyní preromantismu, vedla rušný společenský život, zajímala se o politiku a sama se jistým politickým pletichám aktivně věnovala. Své v tom jistě sehrál její více než přátelský vztah s knížetem Metternichem, ani ruský car Alexandr I. nebyl v Ratibořicích úplně výjimečným hostem. Dlouho tradovaná historka o tom, že v Ratibořicích došlo ke schůzce rakouského císaře, ruského cara a pruského krále, na které byla uzavřena protinapoleonská koalice, sice pravdivá není, ale má reálné jádro. Zaháňská opravdu dala Ratibořice k dispozici Metternichovi pro tajná jednání na úrovni ministrů zahraničí či předsedů vlád těchto států, na nichž Metternich přesvědčoval ostatní k společnému postupu proti Napoleonovi, který vyvrcholil bitvou u Lipska v říjnu 1813 a Napoleonovou porážkou.
Životním stylem vévodkyně Zaháňské bylo cestování za sluncem. Léto trávila ve střední Evropě, na podzim se vydávala na jih, do Itálie, kterou milovala ještě déle než Ratibořice, už od dětství. Na pár týdnů si pronajala některou z velkolepých vil u jezera Como či Maggiore a pak pokračovala k Neapolskému zálivu, kde měla na úbočí Vesuvu v městečku Castellamare vilu vlastní. Na jaře pak zamířila zase k severu, do Zaháně a Ratibořic.
Soukromý život vévodkyně Zaháňské byl… řekněme bouřlivý. Třikrát se vdala a třikrát rozvedla, Metternicha nezískala, o dalších milencích taktně pomlčíme. Mimochodem, s jejím třetím manželem, o sedm let mladším hrabětem Schulenburgem, přišel do Ratibořic jeho štolba Jan Pankl se svou nastávající Terezií Novotnou a dcerou (přinejmenším oficiální) Barunkou, pozdější Boženou Němcovou. Na Nový rok 1801 porodila tehdy devatenáctiletá vévodkyně Zaháňská tajně v Hamburku dceru, kterou měla se svým vychovatelem, švédským generálem Armfeltem, předtím milencem její matky. Dítě bylo ihned po porodu odloženo do rodiny svého biologického otce a s výjimkou jediného dne po mnoha letech ji vévodkyně už nikdy neviděla. Navíc po tomto porodu už nikdy nemohla znovu otěhotnět. A tak po její smrti v roce 1839 zdědila náchodské panství její o rok mladší sestra Pavlína. Ta o něj neměla zájem a v následujícím roce ho proto prodala říšskému hraběti Octavianovi z Lippe-Biesterfeldu. Od něj ho v roce 1842 koupil říšský kníže Jiří Vilém Schaumburg-Lippe pro svého mladšího syna, prince Viléma Karla Augusta, v té době osmiletého, aby ho ekonomicky zajistil do života. Vilém Karel se tak stal zakladatelem náchodské sekundogenitury, jež panství, resp. velkostatek, jak se začalo říkat po roce 1848, vlastnila až do roku 1945…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Východní Čechy