Hamburk byl v minulosti „branou do světa“ nejen pro obchodníky, ale také pro vystěhovalce, kteří z ekonomických, náboženských či politických důvodů opouštěli Starý svět a s nadějí vzhlíželi k tomu Novému za nedozírnou plání Atlantiku.

Odhaduje se, že od poloviny 19. stol. do roku 1938 vycestovalo z Hamburku na pět milionů lidí, zejména z východní a jihovýchodní Evropy. V roce 1891 předstihl Hamburk v počtu vystěhovalců, kteří prošli jeho přístavem, poprvé sousední Brémy a jeho nejsilnější „vystěhovalecké“ období pak trvalo až do začátku první světové války. Během těchto necelých pětadvaceti let odjely z Hamburku do Ameriky skoro dva miliony lidí.

Vystěhovalci čekající na svou loď museli někde žít. Ubytovací kapacity ve městě jejich náporu nestačily, navíc šlo vesměs o lidi z chudších vrstev, kteří si žádné dražší ubytování nemohli dovolit. Na druhou stranu byla doprava vystěhovalců do Ameriky velký byznys, v němž stále významnější postavení zaujímalo rejdařství HAPAG ztělesňované v té době především Albertem Ballinem, od roku 1899 jeho generálním ředitelem. Rejdařství měla tehdy za povinnost odvézt osoby, které americké přistěhovalecké úřady odmítly vpustit do země, na své náklady zpátky do Evropy. V jejich zájmu proto bylo zkontrolovat cestujícím včas doklady i zdravotní stav. A tak vše vyústilo v červenci 1892 v otevření prvního areálu velmi chatrných baráků pro vystěhovalce na Amerikakai v hamburském přístavu. Zařízení určené pro cestující v mezipalubí (podpalubí) pojalo v nouzových podmínkách až 1400 lidí a bylo otevřeno paradoxně jen necelý měsíc předtím, než v Hamburku vypukla poslední velká epidemie cholery. Spekulovalo se, že ji do města zavlekli právě vystěhovalci z Východu, především z Ruska, kde tehdy existovalo několik endemických oblastí této choroby. V rámci objektivity je však třeba připomenout, že kvůli dlouhodobým sporům o výstavbu úpravny vody čerpal v té době Hamburk (na rozdíl třeba od Altony) jako pitnou pořád ještě nečištěnou vodu z Labe asi dva kilometry před přístavem. A hygienické podmínky v jeho chudinských Gängeviertel byly takové, že věhlasný epidemiolog a bakteriolog Robert Koch povolaný na pomoc s cholerou si při jejich procházení zoufal: „Zapomínám, že jsem v Evropě!“

Už v roce 1893 představil Ballin městu svůj záměr vybudovat daleko kvalitnější areál pro vystěhovalce, který by splňoval potřebné hygienické požadavky. Zlé jazyky tvrdily, že město záměr podporuje jen kvůli obavám z dalších epidemií. Ať už to bylo jakkoli, v roce 1898…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Hamburk