Pokud necestujete po Sardinii s průvodcem některé z cestovních kanceláří, těžko hledáte ve volné krajině staré kulturní památky, ke kterým už původní cesty dávno zanikly. Problém je i v tom, že místní obyvatelé i ukazatele u cest často nazývají baziliky jinak, než se označují v bedekrech a mapách. Při pátrání po takové osamělé středověké stavbě tak bezděky poznáváte sardinskou krajinou ve zcela odlehlých koutech ostrova, kam běžné turistické trasy nevedou. Hledání osamělých staveb přináší i malá dobrodružství a nečekaná setkání, která často patří k těm nejintenzivnějším vzpomínkám.
Dvě románské baziliky patří ke kulturnímu pokladu ostrova. Obě pocházejí ze 12. stol., kdy románský sloh na ostrově vrcholil. Starší z nich, San Pietro di Sorres, je třeba dlouho hledat po kopcích, v podivné krajině bez lesů. V oblasti jihovýchodně od Sassari se naskýtá nezvyklý pohled na rozbouřený reliéf nesčetných kopců a vrchů, kde roste jen tvrdá tráva a povaluje se kamení. Jen ojediněle, sem tam za skalkou, roste nějaký strom či keř. Kam oko dohlédne, nikde žádný les, ba ani háj či ovocný sad. Nápadná jsou i hluboká, místy skoro stržovitá údolí a pak zase široké pánve pod vysokými stolovými horami, což jsou zcela jistě staré lávové příkrovy. Pokrývá je struskovitá až balvanitá láva, mezi níž roste jen nízká, trnitá macchie. Rezavě zbarvená lávová pole jsou až na úzké, křivolaké pěšinky téměř neprůchodná. A všude kolem nich jsou cedulky oznamující, že je tady lovecký revír. Tyto rozlehlé náhorní plošiny obývají hlavně divočáci, zajíci a mnoho ptáků. Na okrajích některých lávových polí zejí v rozšířených přírodních dutinách staré pohřební komory z neolitu (3200–2800 př. n. l.). Původní účel hrobek byl postupně zapomenut a pozdější obyvatelé ostrova je začali nazývat domus de janas, domovy víl, případně čarodějek, které podle bájí střeží poklady a předou zlaté nitě.
Hledaný kostel San Pietro stojí na rozlehlém kopci s dalekými výhledy. Tyčí se nad širokým schodištěm svou přístupovou štítovou stěnou s typickým zdobením z prolamovaného zdiva. Je postavený z bílého vápence a zdobné prvky má z černého čediče. Pochází z přelomu 11. a 12. stol. a v následujících staletích prošel několika úpravami a přestavbami. Vedle, v pěkné zahradě stíněné olivovníky a marhaníky, stojí proslulý klášter, v němž se restaurují staré tisky. Část kláštera je přístupná veřejnosti a kromě turistických skupin ho často navštěvují školáci. Školní výlety za kulturními památkami ostrova patří na Sardinii k základnímu školnímu vzdělání. Dveře kostela jsou otevřené. Uvnitř je šero, skoro tma, ale i ve sporém osvětlení lze rozpoznat trojlodní interiér, kde také dominuje dvoubarevné pruhování.
Bazilika Sanctissima Trinità di Saccargia, ležící asi 20 km jihovýchodně od Sassari, je vůbec nejznámější románskou stavbou ostrova. Podle ukazatelů u cest ji hledáte kdesi vysoko v horách, ale nakonec ji najdete jen pár stovek metrů od silnice. Celá i se zvonicí je černobíle pruhovaná jako zebra. Stavělo se z místního materiálu, a tak barevnost odpovídá horninám v okolí. I tady to jsou černé čediče a šedobílé vápence. Vedle baziliky stával kdysi mohutný klášter a hospodářská stavení, ale tyhle budovy vesničané postupně rozebrali na vlastní obydlí. Jen kostela se neodvážili dotknout, a tak se díky jejich bohabojnosti dochoval a nedávno prošel i rekonstrukcí.
Kostel byl vysvěcen v roce 1116. Z té doby pochází kněžiště a apsidy. Na konci 12. stol. byl pak chrám dokončen stavebníky z Pisy. V té době získalo dnešní podobu jeho západní průčelí s portikem i zvonice. U sloupů v portiku se výborně dochovaly jejich hlavice zdobené zvířecími motivy. I díky svému zasazení do okolní krajiny patří bazilika Nejsvětější Trojice k nejzářivějším démantům středověké architektury na Sardinii.
Další články z vydání o Sardinii zde