Kronikáři milují přesná data a letopočty, a proto ani v případě „založení“ Benátek v první jarní den léta Páně 421 nemívali pochyb, ale dnes víme, že Benátky nebyly založeny, ale prostě vznikly. A to zdaleka ne samy o sobě, ale v těsném svazku s děním na nedaleké pevnině.
Plochá a úrodná oblast při západním pobřeží Jaderského moře byla od pradávna osídlena zemědělským obyvatelstvem indoevropského původu a na počátku 2. stol. př. n. l. i sem dosáhla expanze římské republiky a celá oblast byla poměrně rychle pořímštěna. Ale ani autorita mocné říše ji později nedokázala ubránit před nájezdy útočníků, zejména v době Stěhování národů.
Obyvatelé prchající ze svých domovů tehdy nacházeli útočiště na ostrovech v obrovské a téměř nepřehlédnutelné laguně, kterou tu v široce rozvětvené deltě řeky Brenty vytvořila sama příroda z naplavenin přinášených z Alp. V mělkých vodách před vlastní linií pobřeží naplavilo moře písečné lavice, jimiž samo sobě téměř zahradilo cestu. Výsledkem bylo území, kam nemohla proniknout pozemní vojska ani lodi vetřelců. A tak, někdy v roce 452 n. l., se zdejší Venetové před Attilou a jeho Huny uchýlili právě sem – na ostrovy v laguně.
Výraz ostrovy však značně přeceňuje tehdejší skutečný stav věci; spíše šlo o ploché, bahnité kousky země tu a tam vystupující z laguny, hemžící se komáry a často zaplavované vzdutou vodní hladinou. První starostí uprchlíků tedy bylo budování vyvýšených staveb na kůlech na způsob neolitických obydlí či rybářských chat, jaké lze ještě dnes spatřit v okolí Ravenny a Rimini v celých koloniích podél místních potoků a řek. Dalším krokem, docela přirozeným, bylo zpevňování terénu. Materiálem tu byly pochopitelně bahno a písek těžené ze dna přímo v sousedství, a tak pomalu vyrůstaly ostrůvky a prohlubovaly se budoucí kanály mezi nimi. Ke slovu se dostala i stará římská dovednost v pilotování nestabilních míst, a pokud nestačily kmeny stromů z pevniny, začaly se dovážet i po moři, zejména z protilehlého pobřeží Istrie, což byl počátek praxe trvající pak celá staletí: zpevňování základů benátských paláců padly za oběť nikoliv tisíce, ale milióny stromů.
Opuštěni lidmi i bohem, bez valného zájmu světské či církevní vrchnosti na hranicích západního a byzantského světa, zůstali uprchlíci na ostrovech odkázáni sami na sebe, ale v relativním klidu. Ba co více, záhy dokázali ze své situace vytěžit hlavně přednosti. K nim patřilo relativní bezpečí, snadný přístup k moři, a především nevyjasněnost vztahů jejich neatraktivní osady vůči velmocem, tedy Římu a Byzanci. Než se oba kolosy, zmítající se ve svých vlastních problémech, konečně vzpamatovaly, Benátky byly na světě. Svobodné, hrdé a hlavně životaschopné. Což se o skomírající Římské říši říci nedalo. Od roku 404 už Řím dokonce nebyl ani hlavním městem západní říše, ale nahradila jej Ravenna při Jaderském moři.
Ostrůvky v laguně prosperovaly z rybolovu a z čilého obchodu v severním Jadranu, než si jich všimla Byzantská říše pod vládou císaře Justiniana. Jeho vůdce Narses v roce 552 obsadil lagunu a ostrovy byly podřízeny byzantské svrchovanosti, jenže na jejich plné ovládnutí už bylo pozdě.
V roce 697 si obyvatelé zvolili svého vlastního dóžete (kníže) a svěřili mu neomezenou pravomoc. Ten první se jmenoval Paoluccio Anafesto a do roku 1797, kdy Napoleon učinil tradici konec, jej v úřadu vystřídalo celkem 119 následovníků.
Za jejich vlády se Benátky postupně přerodily v nezávislou republiku, a především v námořní a obchodní velmoc prvního řádu. Paoluccio Anafesto si za sídlo vybral město Heracleia na pevnině při severovýchodním cípu laguny, po němž následovalo Malamoco na ostrově Lido, ale roku 810 se sídlem dóžat stal Vysoký břeh (Rivus altus) uprostřed laguny, ve shluku ostrůvků v samotném centru budoucího města.
To už bylo v dokumentech uváděno jako Civitas Venetiarum a později ve 13. století Venetia. V bahnitém terénu byly zakládány zárodky budoucích slavných staveb. Už tehdy se začalo se stavbou prvního dóžecího paláce i se stavbou nejdůležitější státní svatyně, chrámu sv. Marka (San Marco). A přišly i první úspěchy na mezinárodním poli.
V roce 910, kdy se Benátky ubránily invazi Franků Karla Velikého pod velením jeho syna Pipina I., šlo ještě o prostou obranu ve vlastních vodách, ale pak následovala vítězství, jimiž se Benátky zařadily mezi námořní velmoci. Střet s Chorvaty v roce 1000 Benátčanům přinesl Istrii a téměř celé pobřeží Dalmácie, o osmdesát let později, když skandinávští Vikingové (Normané), kteří se předtím zmocnili Sicílie a Apulie, začali ohrožovat Albánii a další byzantské državy při Jaderském moři, sehráli Benátčané hlavní roli při námořní blokádě jižního Jadranu. Z vítězství pak vytěžili další politický kapitál: obchodní privilegia v různých středomořských přístavech, vůči Byzanci už jako zcela rovnocenný partner. Ba co více, cenili si je i noví partneři na Západě. Už císař Otto III., přítel dóžete Orseola II., roku 992 udělil Benátkám „na věky“ obchodní privilegia pro celou Svatou říši římskou, ale šlo i o závažnější věci.
V katolickém světě se na počátku 11. století rozhořel boj o investituru, který se vzápětí promítl i do poměrů v Itálii – a ta, na příštích zhruba tři sta let, se stala dějištěm dlouhých, vyčerpávajících válek o pravomoc nad duchovními a světskými záležitostmi. Avšak Benátčanům se podařilo takřka nemožné: ač byli na dosah všech událostí, nikdy se nedali do jejich běhu zatáhnout. Daleko slibnější pole působnosti jim nabízel jiný válečnický fenomén: křížové války. Je sice otázkou, nakolik jim byly po chuti vůbec nějaké války, komplikující styky s dalekými obchodními partnery, ale když už Pánbůh dopustil a k válkám došlo, dalo se na nich i slušně vydělat.
Argumentace ve smyslu „osvobozování“ Svatého hrobu, křesťanských bratří v nebezpečí či čehokoliv jiného byla samozřejmě velmi pofidérní a už při líčení první křížové výpravy se chvějeme nad zvěrstvy, jež zdivočelá křižácká soldateska páchala na bezbranném obyvatelstvu po dobytí Jeruzaléma v roce 1099, a nechvalně známé dobytí a vyplundrování Cařihradu v roce 1204 je dodnes mokvající ranou ve vztazích východního a západního křesťanství. Benátčané sami však nebojovali. Benátčané chytračili a nabízeli služby, např. dopravu křižákům a poutníků do Svaté země. Přitom, na pozadí křížových válek, se jim podařilo rozšířit své obchodní impérium (včetně silně opevněných základen) až hluboko do zemí Blízkého východu.
Významné úspěchy slavili také na diplomatickém poli. když právě z benátské iniciativy se v roce 1177 usmířil papež Alexander III. s císařem Fridrichem I. Barbarossou, a přínosem 12. století byla též první benátská ústava. Benátky byly republikou reprezentovanou dóžetem, ale de facto vedenou zájmy nejbohatších kupeckých rodin. Ty ovládaly především tzv. Velkou radu (Consiglio Maggiore) a velkou pravomoc měla i obávaná Rada deseti, tajný orgán státní bezpečnosti, před jehož chapadly nebylo úniku. Tzv. „ústa pravdy“ na způsob kamenných poštovních schránek v průčelích domů, s nápisy vyzývajícími ke vhazování „diskrétních udání“, stále připomínají méně známou stránku benátského blahobytu.
Republika sv. Marka disponovala také dobře fungující rozvědkou, kapitáni benátských lodí měli špionáž přímo v popisu práce…
Největší vzestup Benátky prožily na přelomu 15. a 16. století, a to i navzdory nebezpečí, které se zpočátku dalo jen tušit, ale časem nabývalo stále hrozivější podoby. V roce 1356 Turci překročili Dardanely a 33 let poté zvítězili na Kosově poli a začali pronikat hluboko do Evropy. V květnu 1453 padla Konstantinopolis, což se zatím Benátčanů a jejich obchodů týkalo jenom okrajově, ale přidaly se ještě horší události na konci století: v roce 1492 doplul Kolumbus ve španělských službách do Nového světa a o šest let později Benátčané přišli o část příjmů z obchodu v Levantě, když Vasco da Gama obeplul Afriku a Portugalcům otevřel novou cestu do bájné Indie. A tak se těžiště evropského obchodu začalo během 16. století postupně přesouvat do jiných částí Evropy.
Důsledky se neprojevily okamžitě a kupodivu právě v té době město na laguně prožívalo svůj „zlatý věk“, zčásti i na úkor pevninské Itálie: v roce 1527 lancknechti Karla V., většinou luteráni, radostně vyplenili „pelech nevěstky babylonské“, tedy papežský Řím. Celé skupiny umělců odcházely z Říma za chlebem jinam, zčásti i do Benátek. I po mocenské stránce prožívala Serenissima Republica di Venezia (Nejvznešenější republika benátská) své vrcholné období – převzala vedoucí roli zejména na poli malířství, ale vzkvétala kultura ve všech oborech včetně architektury, sochařství, uměleckého sklářství, literatury, hudby a divadla.
Ale zlatý věk Benátek netrval věčně. Turci postupovali. Benátské državy ve Středozemí se hroutily jako domečky z karet a společensky bujný život v barokních Benátkách 17. a 18. století, se všemi jeho slavnostmi, plesy a karnevaly, připomíná spíš vzdorovitý tanec nad propastí. Slavná Serenissima pozvolna umírala, ale umírala důstojně. Když dóže Paolo Renier, stařec potaji ženatý s jakousi provazolezkyní, v roce 1798 nevhodně zemřel v době karnevalu, byla jeho smrt raději utajena, aby se nekazilo vládnoucí veselí…
Poslední ránu z milosti Republice zasadil Napoleon v roce 1797. Po jeho pádu a Vídeňském kongresu roku 1815 byly Benátky s částí severní Itálie svěřeny Rakousku, takže se octly ve stejném táboře boje za národní obrození jako jiné národy. Rakouská vláda skončila vítězstvím Pruska u Hradce Králové roku 1866, vypsáním referenda a připojením Benátska k nově vzniklému Italskému království.
Přes tisíc let je dlouhá historie státu, který po sobě zanechal jedno z nejúžasnějších a nejkrásnějších měst na světe. Benátky – město na laguně neustále fascinující svým geniem loci.
Město ale má i své nečekané problémy. „Benátky se potápějí“, slýcháme často, a neprospívá jím ani stále sílící turismus. Budou i napříště snesitelným domovem pro své stálé obyvatele? Nebo jen nákladně udržovaným skanzenem?