Breitscheidplatz
Čas přináší změny i do míst, kde bychom to třeba ani nečekali. Kromě zjevných urbanistických zásahů měnících panorama i charakter lokality může docházet také k proměnám vnitřním, kdy za známou fasádou náhle čeká něco úplně jiného než dřív. A o pár stovek metrů dál zůstává vše v klidu tak, jak to známe desítky let. Typickým příkladem takové oblasti v dnešním Berlíně je náměstí Breidscheidplatz a jeho okolí.
Náměstí Breidscheidplatz má v západní části Berlína výjimečnou polohu – od západu na ně ústí tři významné dopravní tepny (Hardenbergstraße, Kantstraße a Kurfürstendamm), od východu dvě (Budapester Straße a Tauentzienstraße). Dohromady to znamená skoro 8,5 km hlavních tříd plných restaurací a kaváren, obchodů, kulturních zařízení, úřadů a institucí, ale také obytných domů. A prakticky za rohem na náměstí Hardenbergplatz je nádraží Zoologischer Garten, až do otevření nového berlínského hlavního nádraží (Hauptbahnhof) v roce 2006 nejdůležitější nádraží v západní části města.
Řeklo by se, že v takové oblasti se nic urbanisticky převratného dít nebude. Ale? Uvidíme. Začněme však tradiční jistotou náměstí Breitscheidplatz, kterou je vzpomínkový kostel císaře Viléma, zkráceně jen Gedächtniskirche neboli vzpomínkový kostel. Novorománská stavba vznikla podle plánů Franze Schwechtena v letech 1891–1895 a z popudu císaře Viléma II. byla koncipována rovněž jako vzpomínka na jeho dědečka, prvního německého císaře Viléma I. Však se také Vilém II. společně se svou manželkou, princeznou Augustou Viktorií, čtyřmi nejstaršími syny (celkem jich měl šest a jednu dceru) a také se svou tetou, velkovévodkyní Luisou, zúčastnil jeho vysvěcení. Prý to byl rovněž Vilém II., kdo rozhodl o zvláštní orientaci kostela, jehož osa není v ose žádné z ulic ústících na náměstí. Prostranství, kde kostel vyrostl, nemělo dlouho jméno, krátce před jeho stavbou bylo pojmenováno Gutenbergplatz a v roce 1892 přejmenováno na počest císařovny na Auguste-Viktoria- Platz. Tohle jméno neslo náměstí až do roku 1947, kdy bylo znovu přejmenováno na památku socialisty Rudolfa Breitscheida, který o tři roky dříve zemřel v koncentračním táboře Buchenwald.
V té době však už měl kostel podobu ruiny – vyhořel při britském náletu na Berlín v noci z 22. na 23. 11. 1943. Jako symbol vilémovsko-německé národní pýchy byla ruina po válce ponechána svému osudu, postupnému rozpadu. Teprve v roce 1956 se začalo s odklízením částí, které nejvíce hrozily zřícením, a v následujícím roce byla vypsána soutěž na novou stavbu, kterou vyhrál Egon Eiermann. Jeho plán původně předpokládal úplné odstranění původního kostela, což vyvolalo neobvykle vášnivou veřejnou diskusi. Výsledkem byl kompromis – zůstalo zachováno stavebně zajištěné, 71 m vysoké torzo hlavní věže původního kostela coby protiválečný památník (v přízemí je od roku 1987 v někdejší vstupní síni umístěna výstava věnovaná jeho historii s celou řadou dobových fotografií) a kolem něj byly postaveny čtyři nové Eiermannovy stavby – na západní straně osmiboká loď s čtverhrannou předsíní a na východě šestiboká zvonice se čtyřbokou kaplí. Charakteristické jsou pro ně stěny z betonových „mříží“, jejichž pole jsou vyplněna p…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Berlín