Přemýšlím, jak by se mohl do češtiny přeložit termín „castellers“. Doslovný překlad „hradaři“ je dost nehezký novotvar. „Kasteláni“ to taky nejsou a „hradní páni“ už vůbec ne. Takže bez překladu – prostě castellers.
Castellers staví castells, hrady, a jsou sami sobě stavebním materiálem. Absolvují dlouhé hodiny, týdny a měsíce nácviků, dřiny a trpělivosti, aby pak na některém náměstí, při některém svátku, karnevalu nebo jiné společenské události, vystavěli během pár minut působivou konstrukci z lidských těl a ještě rychleji ji zase rozložili. Vzdušné hrady.
Každý castell má tři části, základnu, kmen a korunu. Základnu tvoří desítky až stovky osob, jejichž hlavním úkolem je kromě solidní opory zmírnění případného pádu jiných castellers z vyšších pater. Kmen je prostřední částí a počet jeho členů a jejich rozmístění jsou jedním z nejnáročnějších prvků. Nejkřehčí částí je koruna, kterou tvoří poslední tři patra. Hrad 3 na 9 tak znamená kmen o třech lidech a devíti patrech.
Mám to štěstí, že můžu sledovat jeden z nácviků skupiny Minyons z města Terrassa. Odehrává se v postarší budově na Carrer del Teatre, kterou si kvůli tomu pronajali. Třikrát týdně jsou tréninky a v sobotu vystoupení na náměstích nejrůznějších měst, jak to mají nasmlouváno s radnicemi.
Minyons znamená „děti“. I mnohé další skupiny odvozují své jméno od lidských mláďat, snad proto, že stavění a boření hradů je dětskou specialitou. Castells jsou ale především jedinečným kulturním projevem.
Původ castells je třeba hledat hluboko v minulosti, v 15. stol., u jednoho z tradičních valencijských tanců muixeranga. Tanečníci obvykle doprovázeli náboženská procesí a na závěr, jako vyvrcholení celého představení, stavěli lidské konstrukce.
Katalánci přejali tuto tradici s tím, že zcela vypustili taneční předehru a začali se soustředit na samotné castells, na jejich výšku a obtížnost. Za kolébku castells se považuje městečko Valls nedaleko Tarragony. Tady se v 18. stol. vytvořily dvě skupiny, které mezi sebou začaly ve stavění hradů soupeřit. Roku 1835 se například poprvé podařilo postavit hrad 3 na 8 a roku 1846 byl vztyčen dokonce hrad 3 na 9. V této době se vytvořil jakýsi trojúhelník mezi městy Villafranca, Tarragona a Valls, který je dodnes považován za tradiční oblast castells. Být casteller tehdy začalo znamenat také velmi svébytný způsob existence.
Od těch dob zažily castells cyklická období popularity nebo naopak úpadku, která byla úzce vázána na ekonomickou, společenskou a politickou situaci země. V době frankistické…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Provincie Barcelona