Castelli degli Scaligeri

Castelli degli Scaligeri

Castelli degli Scaligeri
Hrady spjaté s mocným rodem „pánů ze Scaly“ (přesněji „ze žebříku“, což však zní méně vznešeně) nebývají předmětem souhrnného pojednání, ale už vzhledem k jejich množství a vlivu na život severní Itálie rozhodně stojí za pozornost.

Víme, že středověké hrady nemusely být „hezké“, obdiv k jejich tajemné kráse přišel až s romantismem 19. stol., ale musely být především pevné a bezpečné. To pro klid jejich majitelů, stejně jako pro jejich sebevědomí, muselo stačit. Jen tu a tam, pokud zbývalo dost prostředků, dostalo se i na trochu komfortu a na výzdobu v souladu s požadavky reprezentace, případně i na důstojnost místa pro uchovávání svatých relikvií nebo předmětů spojených přímo se státností země, jak to známe i z našeho Karlštejna.

Italské šlechtě sebevědomí nechybělo a nebyly jí cizí ani nároky na důstojný vzhled jejích sídel, ovšem udivující je energie, s jakou byly po celé zemi budovány hrady a opevňována poddanská města. Sami Scaligerové, o nichž zde bude řeč, jsou zmiňováni jako vysoce postavení úředníci ve Veroně v polovině 12. stol. Jejich potomci, mezitím povýšení do šlechtického stavu, se města přes postavení velitelů domobrany a starostů nakonec zmocnili a ovládali ho i s většinou Benátska a sousedních oblastí až do roku 1387. Jsou to ostatně oni rytíři v brnění, zpodobení jako jezdci na náhrobcích u veronského kostela Santa Maria Antica, o nichž se zmíníme ještě v článku o Veroně. Nechybí mezi nimi ani populární, usmívající se Cangrande I. della Scala, ochránce a hostitel Dantův, jehož básník zvěčnil v Božské komedii coby vládce, „jenž ptáka svatého má na žebříku“ (v překladu O. F. Bablera), narážkou na císařského dvouhlavého orla, jímž Jindřich VII. obohatil jeho erb se stříbrným žebříkem v rudém poli.

Ve 30. letech 14. stol. ovládali Scaligerové na 60 hradů a opevněných měst, rozptýlených po jejich državách od Padovy až ke Gardskému jezeru. Do dnešní doby se z hradů zachovala zhruba polovina, zbytek pak v podobě dobře rozpoznatelných zřícenin. Můžeme proto dobře sledovat i typické znaky tehdejší fortifikační architektury, například snahu o vyrovnaný půdorys (většinou na základě obdélníka), ať už šlo o hrady nebo o velkorysé opevnění měst.

Castelli degli Scaligeri

Obdélný, případně čtvercový půdorys měly též věže, na rozdíl od válcovitých věží 13. stol., a to i věže na nárožích či v rovných úsecích, kde posilovaly hradby. Stejně jako vysoké, štíhlé hlásky, zřizované mnohdy už spíše jen z estetických důvodů – líbily se. Nešetřilo se důmyslnými kombinacemi bran a padacích mostů přes příkopy, v případě nížinatého Benátska často naplněné vodou. Hojně se užívalo různých arkýřů a tzv. mašikul (z líce hradby vystupujících krytých ochozů s otvory v podlaze, kudy bylo možno vrhat na útočníky kameny nebo lít hořící smolu) a samozřejmě osvědčených cimbuří završujících obranné zdi. Jejich zuby, skýtající obráncům krytí před nepřátelskými střelami, právě v Itálii a zejména v Lombardii a Benátsku procházely proměnou, diktovanou tehdy už snahou o estetičtější vzhled, kdy se na místě prostých pravoúhlých bloků objevily bloky v horní části zaoblené a posléze jakoby svisle rozdělené a oblinami přisazené k sobě. Tento oblíbený motiv rozeklaných „vlaštovčích ocásků“ pak zejména v 15. stol. zaplavil celou Evropu a pronikl daleko na východ (např. až do moskevského Kremlu, i když ten, jak známo, stavěli pro Ivana III. italští architekti). Stál rovněž v pozadí malebných domovních štítů v mnoha českých městech. A ještě jedna věc byla pro hrady v oněch končinách typická: v místech chudých na kamenolomy, ale oplývajících hlínou, se i hrady stavěly z cihel.

A přitom nemusely být zvlášť velké. Středověk sice byl dobou dosti nejistou a evropskými zeměmi se potloukaly tlupy podivných existencí, ba ani sami hradní pánové nebývali ztělesněním křesťanských ctností a vedli mezi sebou neustálé žabomyší války, jenže jejich oddíly nebyly nijak početné, o nějakém zásobování vojska z týlu nebyla řeč a občas, když v celém okolí už nebylo co zrekvírovat, oblehatelé prostě odtáhli s nepořízenou. S výjimkou větších válečných tažení, samozřejmě.

Z historicky zvláště významných nebo architektonicky zajímavých hradů, postavených za Scaligerů nebo starších, jimž teprve páni della Scala ve 14. stol. vtiskli konečnou podobu, lze uvést především jejich hrad z roku 1353 s mostem přes Adiži ve Veroně, o němž píšeme v článku věnovaném tomuto městu. Dalšími jsou hrad v Soave východně od Verony, spojený s rozsáhlými městskými hradbami, nebo tzv. Horní a Dolní hrad v Marostice severně od Vicenzy. Za pozornost stojí také rozlehlý hrad v Este, jemuž se věnujeme v článku o Euganejských kopcích, a dobře zachovaný, stále obyvatelný hrad Montegalda mezi Veronou a Vicenzou…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Benátsko

Castelli degli Scaligeri