Benátky

Připadají vám trochu zvláštní lidé, kteří jezdí do práce parníčkem a ne automobilem, lidé, které večer ukolébává a ráno probouzí šplouchání vln v kanálech, lidé, kteří necítí to hrozné vlhko, v létě dusné a lepící se na kůži a v zimě štiplavé a vlezlé? Většině Italů také, ale právě takoví jsou Benátčané…

Žádný jiný filmový festival na světě se nemůže chlubit tak vysokým věkem jako ten benátský, který letos na přelomu srpna a září oslavil už 75. narozeniny. Podle neoficiálních pramenů prý hrabě Giuseppe Volpi di Misurata a jeho přátelé, trávící tenkrát v roce 1932 prázdniny v přepychovém hotelu Excelsior na ostrově Lido a už poněkud znuděni sluněním, koupáním a večírky, přišli na nápad zpestřit si pobyt uspořádáním přehlídky ukázek nového umění, jež se teprve nedávno naučilo mluvit…

Santa Croce, San Polo, Dorsoduro, Cannaregio, San Marco a Castello. Šest benátských čtvrtí a nespočetně možností, kam jít, kde se zastavit, nač pohlédnout, co vyfotografovat. Stovky jmen, tisíce dat, miliony pohledů a jediný pocit naprosté výlučnosti tohoto města. Benvenuto a Venezia! Vítejte v Benátkách…

Mnozí z návštěvníků Benátek mívají kromě krás města a bohatých uměleckých sbírek ještě jeden důvod k cestě, dokonce natolik významný a výjimečný, že ostatní před ním ustupuje stranou. Je jím celosvětová přehlídka moderního umění La Biennale di Venezia…

Zrcadla zasazená do broušeného rámu, lustry v podobě skleněných kytic, mozaikově pestré dózy millefiori rozkvetlé jako louka a především křídlové poháry, jejichž nožky se rozvinuly do fantaskních podob. Předměty křehké a mistrně zpracované, určené víc pro reprezentaci než pro užitek. Vzácné a drahé jako šperk, takové je benátské sklo…

Při pohledu na plán Benátek nelze přehlédnout nápadný modrý otazník se zvednutým zobáčkem na začátku, který prochází ve dvou širokých obloucích celým městem – Canal Grande neboli Velký kanál. Pro město ale nikdy nebyl otazníkem, nýbrž vždy velmi zřetelným vykřičníkem, dálnicí a výkladní skříní v jednom…

Žádný portrét Benátek nemůže být úplný, dokud se nezalidní postavami, neoživí jejich osudy, láskami a nenávistmi. Jsou to oni, lidé benátští, kteří dodávají svému městu po celá staletí další rozměr…

Karneval patří k Benátkám stejně jako architektonické skvosty, jako harmonická spleť vody a kamene, světla a stínu, jako zvláštní aroma slané vody a jisté zatuchlosti, kterou odvane větřík z moře, jako slunce v létě a mlha v zimě. To všechno je esence neopakovatelnosti…

Desítky benátských náměstí se ve zdejším zvláštním dialektu nazývají campo nebo campiello. Campo leží vždy před kostelem a v minulosti mívalo často alespoň na části své plochy zahrady. Většinou stísněnější campiello je obestavěné kolem dokola obytnými domy a sbíhá se k němu několik ulic. Jedno jediné náměstí v Benátkách se tomuto rozdělení vymyká a těší se z výsady nést tradiční italské označení piazza – náměstí Svatého Marka. Jeho celé jméno ale domácí skoro nepoužívají, pro ně je to prostě Piazza, Náměstí s velkým N…

Nejjasnější, Vznešená, Zářící či Úctyhodná… Benátská republika – námořní velmoc, kosmopolitní metropole, blyštivý démant síly, bohatství, slávy i umění, pod jehož oslnivými záblesky zůstávala spolehlivě ukryta odvrácená tvář města v laguně, svět špiclů, nájemných vrahů, temných kobek, ale i příšeří budoárů nesčetných kurtizán. Dlouhých 1100 let trvala historie státu, který nám po sobě zanechal snad nejúžasnější město na světě…

Jen malý kousek cesty od náměstí sv. Marka se ve spleti starobylých uliček skrývá na náměstíčku Campo San Fantin jeden z nejvýznamnějších stánků italské opery: Teatro la Fenice, Divadlo Fénix. Jeho název jako by předznamenával i jeho osudy – během své více než dvousetleté historie vskutku dvakrát jako bájný fénix povstalo z popela…

Naprostá většina návštěvníků Benátek uchvácených krásou města se všemi jeho chrámy a paláci má sotva ještě dost sil na návštěvy místních muzeí a uměleckých sbírek. A že jich je v Benátkách požehnaně, ať už jde o sbírky církevní či městské, nebo o štědré donace soukromých sběratelů. Dvě z nich jsou však natolik výjimečné, že by je neměl opomenout nikdo – slavná benátská Akademie a Muzeum Peggy Guggenheimové…

Po kanálu mezi starobylými průčelími paláců neslyšně pluje štíhlý černý člun. Vlevo na jeho zádi stojí chlapík v příčně černobíle pruhovaném triku nebo bílé košili, na hlavě slamáček zdobený širokou stuhou, a předlouhým veslem zasazeným v havlence na pravoboku člun pohání a řídí. Před ním ve zdobených křeslech sedí dvojice, která si vychutnává romantiku chvíle a místa, umocněnou vzájemnou blízkostí…