Peking

Kdysi to byl Severní mír, Pej-pching, to ještě předtím, než získal nové postavení a s ním i jméno Severní hlavní město, Pej-ťing, po našem Peking. Vládli odtud císařové i předseda Mao se svými soudruhy. Jedni i druzí by asi měli dnes trochu potíž své město poznat. Skoro 14 milionů lidí, dva miliony aut, plocha blížící se čtvrtině rozlohy České republiky, více než 14 tisíc kilometrů ulic a silnic. Stále více hypermoderních křivek z oceli a skla, jež přinejmenším na první pohled překrývají připomínky minulosti…

První kroky snad každého návštěvníka Pekingu vedou do Zakázaného města a k monumentální bráně Nebeského klidu, k nejlepším příkladům císařské architektury, jaké se tu zachovaly, a zároveň do symbolického centra čínského hlavního města…

Řídit se vůlí Nebes znamená prosperovat; protestovat proti vůli Nebes znamená být zničen. Čínské přísloví

V osm hodin osm minut osmého dne osmého měsíce dvoutisícího osmého roku (8.8.2008 v 08:08:08) budou zahájeny 29. letní olympijské hry v Pekingu. Den, kdy Mezinárodní olympijský výbor o hostitelské zemi rozhodl, se stal pro Čínskou lidovou republiku skutečným svátkem…

Je to park nebo palác? Ukázka klasické dřevěné čínské architektury 19. století nebo příklad bohapustého mrhání prostředků ve chvíli, kdy státní pokladna zeje prázdnotou? Místo bezbřehých radovánek nebo tajných státnických rozhodnutí? To i to, oboje a všechno – Letní palác…

Zlatožlutá glazura tašek na střechách byla v dobách mandžuské dynastie Čching vyhrazena císaři, nikdo jiný nesměl takto zbarvené střechy mít. Tady jsou střechy zlaté, ale v síních pod nimi chybí trůny i jiné známky světské moci. Zato tam jsou desítky soch buddhů, svaté texty a dým z vykuřovadel i vonných tyčinek. Někdejší palác Harmonie a klidu je totiž buddhistickým klášterem…

Přemýšlíme-li o obyvatelích čínského hlavního města, musíme si před otázkou „Jací jsou?“ položit ještě jednu: „Kdo vlastně jsou Pekinčané?“ Vždyť více než polovina obyvatel Pekingu nejsou „čistokrevní“ místní. Do hlavního města se za prací, vzděláním, bohatstvím a možnostmi stěhují lidé z celé země…

Do ticha prázdného jeviště se rozezní naléhavé bušení bubnů, gongů, cimbálů. Kakofonie zvuků zaplní každý kout divadla. Jako by chtěly říct: „Teď dávejte všichni pozor! Teď se stane něco veledůležitého!“

Velkou zeď zná každý. Byly o ní popsány tuny papíru, nesčetněkrát byla vyfotografována a nafilmována, stala se zdrojem více či méně pravdivých legend a mýtů, předmětem více či méně vážných sporů. Ten poslední – Je vidět z vesmíru? – se nově rozpoutal před pár lety po návratu prvního čínského kosmonauta z oběžné dráhy. Může ještě vůbec něčím překvapit? Ale jistě – dokud nestane člověk na Velké zdi vlastní nohou, neví o ní vůbec nic…

„Hrobky Mingů bezpochyby představují jedno z nejrozsáhlejších a nejnádhernějších královských pohřebišť, jaké kdy stvořila lidská ruka. Egyptské pyramidy je sice porážejí velikostí, ale určitě ne stylem a důstojností…“

Tři návštěvy, tři byty, tři ukázky vcelku běžného bydlení v čínské metropoli v době „předolympijské“. Jenže jak známo, Peking se mění doslova ze dne na den, a tak už je teď dost možná zase leccos trochu jinak…

Varování autora: Nečíst nalačno, po přečtení uklidnit vzrušené chuťové pohárky libovolnou oblíbenou pochoutkou, nepokoušet se o vlastní variantu, jedinou skutečnou pekingskou kachnu servírují v Pekingu…