Malebná údolí, louky s pestrými květy, hluboké propasti, vinice, světlé lesy plné kaštanů, zasněné vesničky. Cesta železnicí Centovalli ze švýcarského Locarna u jezera Lago Maggiore do italské Domodossoly je stejně okázalá jako fascinující a v turistech zanechá nezapomenutelný zážitek.
Železnice Centovalli je pojmenovaná po kraji, jímž projíždí: Sto údolí. Z locarnského nádraží až k stanici San Martino jede moderní elektrická vlaková souprava pod zemí. Už v paprscích ticinského slunce pak pokračuje k Ponte Brolla, kde koleje opouštějí údolí Maggia a vedou na západ přes Terre di Pedemonte až do vesnice Intragna. Zvonice tamního farního kostela San Gottardo je s 65 m nejvyšší v celém kantonu Ticino. Intragna je součástí obce Centovalli, jejíž území se odtud táhne až k švýcarsko-italské hranici u vesnice Camedo. Nejedeme však do údolí, nýbrž stoupáme, a to pořádně, jde o vůbec nejstrmější stoupání na trati. Než se vlak dostane na hranici, projede po fascinujícím ocelovém viaduktu Ruinacci. I za hranicí na italském území stoupá trať po strmých svazích údolí Vigezzo stále výš přes Re a Malesco až do stanice Santa Maria Maggiore, kde je s 836 m n. m. její nejvyšší bod. Údolí Vigezzo dalo této železnici také její italské jméno Vigezzina.
Po zdolání nejvyššího bodu následuje nejdřív mírný, pak stále strmější sjezd podél jižní strany údolí až do stanice Trontano. Za ní, mezi Trontanem a Maserou v údolí Toce, dosáhne trať nejvyššího sklonu 60 ‰. Po krátkém přejezdu údolí Toce vjíždí vlak tunelem do své konečné stanice v podzemním nádraží Domodossola. Cesta z Locarna do Domodossoly trvá hodinu a tři čtvrtě, v opačném směru zhruba o 10 minut déle. V Domodossole lze přestoupit na vlaky jedoucí Simplonským tunelem do švýcarského Brigu. Centovallibahn představuje také přímé spojení se západním Švýcarskem a s Bernem. Cesta na trase Locarno–Centovalli–Domodossola–Brig–Lötschberg–Bern trvá kolem čtyř hodin.
Železniční projekt Centovalli vznikl z iniciativy locarnského městského prezidenta Francesca Balliho ke konci 19. stol. Trať o rozchodu 1000 mm byla ale dokončena až po 1. sv. válce, v listopadu 1923. Na švýcarské straně ji provozuje společnost Ferrovie Autolinee regionali Ticinesi (FART), na italské straně Società Subalpina di Imprese Ferroviarie (SSIF).
V srpnu 1978 byla trať těžce poškozena povodněmi, především na italské straně, kde byly zničeny dva mosty a odplaveno několik set metrů kolejí. Trvalo dva roky, než se podařilo vše znovu opravit. Trať o délce 52 km, která ročně přepraví kolem 1,5 milionu cestujících, má na švýcarské straně 14 stanic nebo zastávek, na italské celkem 19, přičemž stanice mezi Re a hranicí se obsluhují jenom sporadicky. Celkem je na trati 83 mostů a 31 tunelů. Původně vedla trať v Locarnu mezi výchozím nádražím a stanicí San Antonio povrchově jako tramvajová linka přes hlavní náměstí Piazza Grande. V roce 1937 byly ale koleje tratě přeloženy z centra města do Maggiadelty a roku 1990 byl otevřen tunel mezi locarnským nádražím a stanicí San Martino.