Na první pohled šedivé zaprášené čtyřicetitisícové město v západní části středního Tuniska, hlavní centrum oblasti, kde se už od konce 19. století těží velké množství fosfátů. Zdálo by se, že nejrozumnější je vyhnout se mu velkým obloukem. Jenže Metláví je také výchozí i cílovou stanicí Červené ještěrky, historického vlaku, který odtud každý den vyráží do soutěsky Seldža. A nechat si ujít tuhle vyjížďku by byla nenapravitelná škoda.
Pět rezavě natřených vagonů stojí u peronu a čeká na své dnešní cestující, u každých dveří stevard v černých kalhotách, bílé košili a červené vestě. Vlak si nechal postavit tuniský bej v roce 1910 a jezdil s ním z Tunisu do své letní rezidence v Hammam Lifu východně od hlavního města. O pětaosmdesát let později byla souprava zrestaurována do původní podoby a nasazena na úplně jinou trať, aby turistům zpřístupnila nádherné přírodní scenérie a skalní útvary.
První a poslední vagon jsou stejné, jen uvnitř zrcadlově obrácené. Úplně vepředu a úplně vzadu jsou stání pro koně a v rohu vysoká židle pro ozbrojeného strážce, který průzory ve věžičce nad střechou vagonu mohl kolem dokola pozorovat okolí. V druhé polovině těchto dvou vagonů s jednoduchým interiérem z bíle natřených prken jsou prosté dřevěné sedačky, původně určené pro služebnictvo. Druhý vůz má také jednoduché lavice, ale s bílými potahy, a celý je obložený leštěným dřevem. Ve třetím je půlkruhový bar s vycíděným mosazným pultem, toalety a dvě uzavírací kupé s plyšovými sedadly. A čtvrtý vagon, ten je nejluxusnější – tvoří ho salon s jednotlivými křesly potaženými starorůžovou látkou se zlatými hvězdami, druhá toaleta a další salon, tentokrát se sofa a klubovkami v černé kůži.
Vlak je zcela zaplněný. Jakmile se usadí poslední japonský turista, vyjíždíme. Už dávno vím, jak každá poušť dokáže být fotogenická, a přesto mě to znovu pokaždé překvapí. Míjíme bizarní skalní útvary, jedeme nad údolím maličkého potůčku, kolem mikrooáz s několika palmami, zaregistrujeme pasáka s jeho stádem, projedeme několika tunely a na dvou obzvlášť povedených místech na chviličku zastavíme. Na koho nečeká u horní stanice v Seldže džíp, ten si to ještě jednou zopakuje při zpáteční cestě do Metláví. Věru příjemná rekapitulace!
Další informace o Tunisku naleznet zde: http://www.sopka.cz
Jaroslav Hofmann