Cesta, kterou si v Brazílii vyšlapali Češi, se neřadí mezi „přistěhovalecké dálnice“. Ve srovnání s jinými národy je česká imigrace do Brazílie poměrně malá, zato je vyšlapána „bosýma nohama“, nohama, které při dobývání půdy a nového života z útrob pralesa zažily své, od setkání s tropickou havětí, nepřízně počasí, až po nejistotu spojenou s životními začátky zcela od nuly. Zanechala po sobě ale stopy hluboké tak, že jsou dodnes na očích celému světu a mimořádně také přispěly k rozvoji Brazílie samotné, nového domova pro celkem tři významnější české imigrační vlny. V současnosti se v Brazílii čeští krajané nebo jejich potomci počítají na desítky tisíc.
První zmínky o Češích na brazilské půdě najdeme na přelomu 17. a 18. stol. Jsou spojeny s jezuitou Valentinem Stanselem z Olomouce, který se „připravil půdu“ pro působení dalších členů Tovaryšstva Ježíšova a mimo jiné se mu také připisuje objev pramenů Amazonky. Další zmínka o českých imigrantech pochází až z roku 1823, kdy do státu Minas Gerais dorazil mezi ostatními také třeboňský Jan Nepomuk Kubíček, pradědeček jednoho z nejvýznamnějších brazilských prezidentů, Juscelina Kubitscheka de Oliveira, který během let 1956–1961 posunul Brazílii směrem k ekonomicky stabilním a prosperujícím státům a společně s architektem Oscarem Niemeyerem zrealizoval sen o založení moderní světové metropole, perly modernistické architektury – hlavního města Brasília.
Počet Čechů mířících k brazilským břehům se významně zvýšil ve 30. letech 20. stol. a poté po roce 1948 a 1968. Usazovali se hlavně v jižních regionech, kde tvořili menšinu mezi německými a polskými novousedlíky. Ve státě Santa Catarina osídlili kraj Vale do Itajaí nebo města Joinville, Sao Bento do Sul a Mafra. Stát Rio Grande do Sul nabídl jako útočiště hornatou oblast Serra Gaúcha, zejména město Nova Petrópolis. Ve státě Paraná směřovali k severním oblastem Rolandia a Londrina, dochovaly se i zmínky o česko-polských třenicích o pozemky pro pěstování kávy, např. ve venkovské oblasti Warta.
Jedny z historicky nejvýznamnějších českých stop v Brazílii nesou otisky tenkrát již světově známých bot značky Baťa. Jejich nositel, geniální český podnikatel Jan Antonín Baťa, nevlastní bratr Tomáše Bati, zakladatele zlínského obuvnického impéria, odešel do Brazílie v roce 1941 a inspiroval k emigraci do Nového světa i další krajany. V roli novodobého „kolonizátora“ za sebou ale zanechával ve státech São Paulo, Mato Grosso do Sul nebo Paraná, v místech, kde byly jen džungle a hory, nové silnice, funkční města vystavěná po zlínském vzoru (Bataypora, Bataguassu, Batatuba, Mariápolis), školy, továrny, obytné domy a kostely. Tisícům lidí přinesl prosperitu a naději na lepší život. Jeho zásluhou také stojí dodnes fungující přehrada Martinopolis nebo most přes řeku Paraná. Impérium, které Tomáš založil, Jan Antonín úspěšně od roku 1939 vedl a rozvíjel na mezinárodních trzích. Jeho život ale také nebyl procházkou růžovou zahradou, v cestě zakopával o kameny soudních sporů se členy rodiny o vlastnictví společnosti Baťa, v roce 1947 byl v Československu nařčen z kolaborace (rehabilitován byl teprve v roce 2007), rozhodl se tedy zůstat do konce života v Brazílii. V roce 1957 byl nominován na Nobelovu cenu za mír, nominace se ale vzdal ve prospěch brazilského kandidáta.
V dnešní době funguje v Brazílii několik aktivních krajanských spolků. Patří mezi ně především komunita ze São Paula sdružující se již více než sto let, dále spolek z Porto Alegre, z Bataypory a nově též spolek vytvořený ve městě Nova Petrópolis. Jejich cílem je sdružovat starousedlíky, jejich potomky i začlenit mladé Čechy přicházející do Brazílie za studiem, za prací či z rodinných důvodů. Sãopaulská Uniao Cultural Tcheco-Brasileira pořádá pravidelná setkání, podílí se na organizaci nejrůznějších kulturních a společenských událostí, divadelních představení i hudebních koncertů. Nebo vás šokuje, když při nějaké speciální příležitosti vystoupí skupina „náctiletých“ Brazilců s českými kořeny a v lidových krojích zatančí s nesmírnou chutí, energií a nadšením české, moravské či slezské lidové tance. Působí zde také rodilí učitelé češtiny, aby zasvětili rodinné příslušníky Čechobrazilců do tajů nebo spíše muk české gramatiky. Každou první neděli v měsíci si můžete jen tak přijít zavzpomínat a poklábosit s krajany u „knedla-vepřa-zela”. A kdyby do okapů a do listů bujných palem na zahradě nebubnoval vytrvalý tropický liják, měli byste na okamžik pocit, že jste doma.