Když papež Julius II. v roce 1506 sestoupil do výkopu vyhloubeného pro základy nového chrámu, k němuž položil základní kámen, jistě netušil, že otevřel staveniště na více než sto let. Vystřídali se na něm všichni architekti, kteří v 16. a počátkem 17. století v Římě něco znamenali. Do práce jim mluvilo 18 papežů, až konečně Urban VIII. mohl v roce 1629 nový chrám sv. Petra vysvětit.

Velkolepý projekt nového chrámu vypracoval architekt Donato Bramante. Měl nahradit chátrající pětilodní baziliku, kterou dal ve 4. stol. postavit císař Konstantin Veliký na místě údajného hrobu sv. Petra. Jeden z Kristových apoštolů a první římský biskup (papež) zemřel na vatikánském pahorku mučednickou smrtí pravděpodobně roku 67. Do té doby posvátné místo připomínala pouze modlitebna. Bramante navrhl kostel v podobě trojlodní centrální stavby na půdorysu řeckého kříže s velkou střední a čtyřmi menšími postranními kopulemi. Průčelí měly dominovat dvě věže. Stavba se na začátku 16. stol. rychle rozeběhla, pracovaly na ní až 2000 dělníků. Velké problémy přišly po smrti Julia II. v roce 1513. Jeho nástupce Lev X. musel stavbu financovat z prodávání odpustků, což vyvolalo ve Svaté říši římské revoluční hnutí vedené Martinem Lutherem. Po Bramantově smrti roku 1514 se baziliky ujal Raffael Santi s pomocí Fra Gioconda a Giuliana da Sangalla. Od roku 1520 pokračoval v práci po Raffaelově smrti Giulianův synovec Antonio da Sangallo mladší společně s Baldassarem Peruzzim, ale dílo nepostupovalo už zdaleka tak rychle jako dřív a nakonec se téměř zastavilo v roce 1527, kdy Řím vydrancovaly vzbouřené jednotky římského císaře Karla V.

Naplno se výstavba znovu rozjela až po roce 1547, kdy papež Pavel III. pověřil jejím vedením dlouho se zdráhajícího, tehdy již dvaasedmdesátiletého Michelangela Buonarottiho, jehož mistrovství ovlivnilo ráz celého díla kromě průčelí. Papež v Michelangelovi viděl geniálního umělce, hájil ho proti mnoha odpůrcům a dal mu volnou ruku v rozhodování o tom, co z předchozího díla ponechat a co zbořit. Finance mohl čerpat, aniž by vedl přesné zápisy o jejich využití. Michelangelo se vrátil k Bramanteho koncepci, kterou ale poněkud zjednodušil. Chrám měl mít pouze jedinou majestátní kopuli, jež se vnitřním průměrem 42,5 m a ohromující výškou 131 m stala jeho charakteristickým znakem. Když Michelangelo v roce 1564 zemřel, byl tento stavitelský zázrak teprve v začátcích.

Stavbu dále vedl Pirro Ligorio, po něm jeho spolupracovník a Michelangelův žák Giacomo Barozzi da Vignola a nakonec další z Michelangelových spolupracovníků, Giacomo della…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Vatikán