Největším Britem všech dob byl v anketě BBC v roce 2002 zvolen Angličan, i když vlastně po matce poloviční Američan, Winston Churchill. S politickou kariérou velkého státníka a politika je nejvíce spojen Londýn, zejména Westminsterský palác neboli Parlament, Downing Street číslo 10, tedy sídlo premiérů, či jeho dům v uličce Hyde Park Lane, kde zemřel. Sám však velmi rád pobýval na venkově. Nezapomínal na své rodiště Blenheimský palác a nejvíce si zamiloval sídlo v Chartwellu jižně od Londýna v hrabství Kent, které zakoupil v roce 1922. Jeho dcera Sarah ve své útlé knížce vzpomínek „Nitky z gobelínu“ píše, že původně si přál spolu se svou ženou Clementine „být pohřben ve svém oblíbeném venkovském sídle Chartwell, kde spočívají i ostatky jeho pudlů Rufuse I. a II.“
Nedlouho před smrtí však své rozhodnutí změnil a chtěl být pohřben v zemi, kde jsou pochováni jeho milování rodiče a bratr Jack, tedy na malém vesnickém hřbitůvku v Bladonu, nedaleko Blenheim Palace. Ve stínu farního kostela svatého Martina najdeme prostý náhrobek, na kterém jsou jen dva jednoduché nápisy: Winston Leonard Spencer Churchill (1874–1965) a Clementine Ogilvy Spencer Churchill (1885–1977).
Panství severozápadně od Oxfordu, na kterém byl palác v letech 1705 až 1724 postaven, daroval anglický parlament Johnu Churchillovi, prvnímu vévodovi z Marlborough, jako vděk za jeho vítězství ve válce o španělské dědictví nad francouzskými a bavorskými vojsky v roce 1704 nedaleko vesničky Blenheim v Bavorsku. Podle ní byl také palác, jehož architektonické řešení navrhl sir John Vanbrugh, nazván.
Podle Britské encyklopedie je palác jednou z nejlepších ukázek barokní architektury ve Spojeném království. Obklopuje jej nádherný anglický park, v němž se pase množství oveček i beránků. A je stejně jako palác včetně pokoje, kde se Winston narodil, od roku 1950 přístupný veřejnosti. Samozřejmě za vstupné, šlechtický rod by jinak na údržbu rozlehlého panství neměl dostatek finančních prostředků.
Winston se v paláci narodil 30. listopadu 1874 hodinu a půl po půlnoci jako první dítě lorda a lady Churchillových. Porodní bolesti překvapily Lady Jennie tak nečekaně, že nestačila dojít do svých komnat ve vzdáleném křídle a musela Winstona povít v malém pokojíku v centrální části. Kdysi to byl pokoj děkana Jonese, kaplana prvního vévody z Marlborough. Legenda praví, že v něm od své smrti kaplan strašil, ale od Winstonova narození se duch již nikdy neobjevil!
Jako dítě neměl Blenheimský palác příliš v oblibě, protože jej tam vždy svěřili do péče babičky Fanny, ovdovělé vévodkyně z Marlborough, která se obávala, že by dědictví slavného rodu mohlo přejít do jeho nezbedných rukou. Fanny nebyla po chuti ani Winstonovi, ani jeho velmi oblíbené chůvě paní Everestové. Ta dokonce tvrdila, že v paláci je neustále průvan, který škodí křehkému zdraví jejího svěřence.
Časem si však Churchill Blenheim velmi oblíbil a jeho vztah k paláci nebyl o nic menší než později k jeho sídlu v Chartwell.
Svědčí o tom i to, že právě v Blenheimu se rozhodl požádat o ruku Clementine Hozier. „Má nejdražší, jak se máš? Rád bych Ti vyjádřil svou největší lásku. Vstávám okamžitě, abychom jsme se, budeš-li chtít, po snídani mohli projít v růžové zahradě. A natrhám Ti květiny před tím, než přijdeš,“ napsal 12. srpna 1908 Winston Churchill ve svém rodišti své budoucí ženě. Clementine odpověděla okamžitě, protože milostné dopisy putovaly jen z jedné palácové komnaty do druhé. V růžové zahradě ji požádal o ruku, 15. srpna 1908 byli oficiálně zasnoubeni a 12. září téhož roku se v kostele svaté Margarety „ve stínu“ Westminsterského opatství v Londýně konala svatba. Blenheim se tak nestal jen Churchillovým rodištěm, ale i „svědkem“ jeho nejdůležitějšího osobního rozhodnutí. A Blenheim byl pro něj rovněž stálou připomínkou jeho vztahů s vévodským rodem, jeho aristokratickým dědictvím.
Chartwell uviděl Churchill poprvé v červenci 1921. Venkovské sídlo, jehož počátky sahají až do alžbětinských dob a které bylo upraveno do viktoriánské podoby, bylo sice na prodej, ale Winston nebyl tehdy v nejlepší finanční situaci. Pomohla mu tak záloha na první díl knihy Světová krize, jeho vylíčení historie první světové války. Roku 1922 mohl dům koupit za 5000 liber (ekvivalent dnešních asi 120 tisíc liber). První noc v něm ale strávil až v dubnu 1924. Sídlo si zamiloval a stalo se jeho nejoblíbenějším domovem na dalších čtyřicet let. Bylo vítaným místem odpočinku od náročného společenského a politického života.
Po prohraných volbách v roce 1945 jej chtěl prodat, ale skupina blízkých přátel sídlo odkoupila a věnovala National Trustu s podmínkou, že Churchill jej může užívat až do konce života. Pro veřejnost byl poprvé zpřístupněn v červnu 1966, rok po jeho smrti.
I dnes si proto můžeme prohlížet interiér domu vybaveného původním nábytkem tak, jak vypadal za života sira Winstona. V nedalekém ateliéru visí jeho nezarámovaná plátna v různé fázi dokončení; státník byl totiž docela dobrý malíř. Růžovou zahradu, kterou založila Lady Clementine, odděluje zeď, kterou nepostavil nikdo jiný než Churchill. Dostal dokonce od zednického cechu výuční list. V sídle je rovněž vystavena řada jeho osobních předmětů, ale jak zdůrazňuje jeho vnuk, též Winston, v žádném případě to není muzeum. Považuje Chartwell stále tak trochu za domov. „Vždy tam mám pocit, že ze dveří vyjdou moji prarodiče,“ říká.
Název sídla se dokonce nedlouho po Churchillově smrti dostal do jména jeho vdovy. Královna Alžběta II. ji udělila titul baronky a z Lady Clementine se stala baronka Spencer-Churchill z Chartwellu. Do Sněmovny Lordů byla uvedena 15. června 1965 a celkem se v tom roce zúčastnila jejích 13 zasedání. Hlasovala mimo jiné pro zákaz trestu smrti.