Když se řekne Nottingham, vybaví se každému legenda o jistém zbojníkovi, který se prohání Sherwoodským lesem, pomáhá chudým a bojuje se zlým šerifem z Nottinghamského hradu. Legenda o Robinu Hoodovi přiláká do města každoročně velký počet turistů. Místní turistické centrum se však snaží návštěvníkům představit vedle Robina Hooda i jiné ze svých slavných rodáků, mezi něž patří hlavní představitel anglického modernismu D. H. Lawrence či rozhněvaný mladý muž Alan Sillitoe. Tito dva nefalšovaní Nottinghamčané však zdaleka nedosahují takového úspěchu jako jiná literární osobnost, romantický a bohémským životem proslulý básník lord Gordon Byron, který v nottinghamském hrabství pouze několik let pobýval, a to na rodinném sídle v Newsteadském opatství.
Navzdory veškerému úsilí různých kulturně-historických institucí však Robin Hood přesto zůstává hlavní turistickou atrakcí města. Kromě kýčovitého a předraženého muzea „Příběhy Robina Hooda“ (Tales of Robin Hood), jež se mimochodem nachází na ulici označované za vůbec nejošklivější v Evropě, a to navzdory jejímu poetickému jménu „Cesta panny Mariany“ (Maid Marian Way), se velké oblibě těší bronzová socha Robina Hooda z roku 1949, u níž se turisté hojně fotografují, a která tak zcela zastiňuje hrad v jejím pozadí, ostatně nevelké historické ceny. Hrad byl zničen během občanských válek, v 17. století přestavěn na renesanční sídlo, opět zničen a teprve roku 1875 obnoven nottinghamskými měšťany. Dnes je v něm umístěno městské historické muzeum a jen marně bychom zde hledali pozůstatky z vlády krále Richarda.
Největším turistickým hitem nottinghamského hrabství je bezpochyby Sherwoodský les, který sice během staletí velmi ztratil na své rozloze, ne však na své proslulosti. Leží přibližně 20 kilometrů severně od města a zaveze nás k němu z autobusového nádraží Viktoria nenápadný autobus číslo 33, tzv. Sherwoodský šíp (Sherwood Arrow). V samotném lese se bezpochyby největšímu zájmu těší tisíciletý „Hlavní dub“ (Major Oak), pod nímž se podle legendy scházeli Robinovi zbojníci. V jeho stínu údajně plánovali nová přepadení a také se tady dělili o kořist. Nicméně tento letitý dub, jehož větve jsou po celém obvodu podepřeny ocelovými tyčemi, už jen velmi vzdáleně připomíná svoji někdejší majestátnost a slávu.
Ale vraťme se zpět do Nottinghamu. Kromě hradu a několika historických budov v jeho okolí (včetně nejstarší, do skály vytesané anglické hospody s názvem Stará cesta do Jeruzaléma – Ye Olde Trip to Jerulasem) se další turistická atrakce, přístupná veřejnosti od roku 1994, nachází několik desítek metrů pod zemí. Jde o jeskyně a podzemní chodby (Caves of Nottingham), vyhloubené během 13. století do pískovcové skály, na níž je město postaveno. Jeskyně, do nichž lze vstoupit z hradu nebo z obchodního centra Broadmarch, sloužily v minulosti nejen jako kožedělné dílny či jako sklepy pivovaru s takzvaným „skalním pivem“ (Rock Ale), ale také jako obydlí těch nejchudších vrstev viktoriánské Anglie nebo jako kryt za druhé světové války.
Většina z dnešních Angličanů však na dnešní Nottingham pohlíží očima zahleděnýma nikoliv do minulosti, ale naopak do ne vždy radostné současnosti, která městu vysloužila pověst stejně hmatatelnou jako množství jeho restaurací a hospod. A o jakou pověst že se jedná? Na jedné straně je město označováno za mladé, dynamické a kosmopolitní, na druhé straně za nebezpečné, hlučné a špinavé.
Atribut mládí si Nottingham vysloužil zejména díky velkému počtu studentů, kteří každoročně přijíždějí studovat na jednu ze dvou nottinghamských univerzit nebo nějakou vyšší odbornou školu. Ke studentům nerozlučně patří i rušný noční život, který ve městě obstarává nespočet barů, hospod a nepřeberné množství zejména indických restaurací.
Navzdory velké konkurenci si přední místo mezi pohostinstvími nadále udržují typické anglické hospody s nepřeberným množstvím piv různé hustoty, alkoholu a barvy, a to i přes tradiční zavírací dobu o půl dvanácté v noci. V době oběda se velké popularitě těší různé sendvičové prodejny a rychlá občerstvení, kterým se říká „mastná lžíce“ (greasy spoon) a kde se lze v poledních hodinách nasytit tučnou anglickou slaninou vloženou do velké, houbovité housky (cob) namazané kečupem. Rovněž velmi oblíbené jsou stánky s bramborami ve slupce (jacket potatoes), od nichž si za dvě až tři libry lze odnést krabičku s jednou vařenou bramborou, rozkrojenou v půli a doplněnou přílohou podle volby, nejčastěji sýrem, tvarohem, fazolemi či hovězím masem. Oběd se v Anglii vůbec drží ve znamení sendvičů a různých svačinových vynálezů, které se konzumují studené či teplé, na lavičce či za pracovním stolem. Kantýny a jídelny Angličané znají jen ze školních let, v dospělém věku dávají přednost buď každodenní frontě u některého z občerstvení nebo umělohmotným krabičkám, které doma pečlivě naplnili vlastními sendviči, ovocem a nezbytným dvoudekovým balíčkem brambůrek. Pokud pojedete v osm hodin ráno jakýmkoliv veřejným dopravním prostředkem, jistě si povšimnete, že téměř každý z cestujících svírá pod paží či na klíně svoji sendvičovou krabičku – symbol anglického pracujícího.
Nechvalná pověst nebezpečného města se k Nottinghamu připojila relativně nedávno, o to však důkladněji. V říjnu minulého roku se v souvislosti se zastřelením čtrnáctileté dívky Danielle Beccanové v tisku dokonce objevilo přirovnání Nottinghamu k Chicagu 30. let. Danielle Beccanová nebyla samozřejmě první obětí nahodilé střelby, ale rozhodně byla jednou z nejmladších a těžko jí připisovat nějaké tajemné pouto s mafií, jež by vraždu vysvětlilo vyřizováním účtů. Nahodilé přestřelky s mnoha dalšími pouličními zločiny, jako je pobodání či znásilnění, vysloužily Nottinghamu pověst jednoho z nejnebezpečnějších anglických měst.
Nottingham leží v samém srdci Anglie, v oblasti tzv. Středozemí (Midlands). Odnepaměti šlo o velice chudé, od 19. století výrazně industriální město, stejně jako Birmingham, Manchester, Liverpool a Sheffield. V těchto městech byla většina obyvatel zaměstnána v různých řemeslných dílnách či uhelných dolech, které se postupně zavíraly. S nezaměstnaností jde ruku v ruce chudoba a s ní i řada sociálních problémů spojená s narůstající kriminalitou. V Nottinghamu, na rozdíl od jiných anglických měst, rovněž neexistuje výrazná hranice mezi čtvrtěmi chudými a slušnějšími, proto jsou kriminální činy i hůře předvídatelné. Mezi nechvalně známé nottinghamské čtvrti s nízkými nájmy, zato s vysokým rizikem přepadení patří například Basford, Sneinton či St Ann’s. Není bez zajímavosti, že právě v této čtvrti na počátku roku 2000 Nottingham jako první anglické město vůbec vyzbrojil své policejní hlídky revolvery. Do té doby byly všechny hlídky po celé Anglii vyzbrojeny pouze obušky a vlídným slovem. Ovšem krok k revolverům nebyl zdaleka tak jednoduchý. Na policii se ještě dlouho ukazovalo prstem, protože tradice je tradice a strážník bez pistole k ní přece patřil odnepaměti. To, že ročně přišlo ve službě o život několik desítek policistů, se zdálo být proti tradici jen velice zanedbatelným důvodem.
Nottingham je také označováno za epicentrum tzv. čavů. Jde o jistý typ mládeže, který lze velice snadno rozpoznat podle již klasických znaků – ohlušující hudby, baseballových pálek a velice populárních miniskutrů, na nichž se čavové prohánějí obytnými čtvrtěmi rychlostí až padesát km/h. Čava je sice především slyšet, rozeznat jej však lze i na pohled. Velice oblíbeným prvkem jejich ošacení je kšiltovka a tepláková souprava s nohavicemi zastrčenými do ponožek v bílých teniskách. K tomu si čav přidá velké množství třpytivých řetězů kolem krku a zápěstí. Čavové se rádi potulují po různých čtvrtích a dávají volný průchod své fantazii – tu zdemolují auto, tu rozbijí okno či jen rozkopou popelnice. Většina lidí v takových čtvrtích už neotvírá při žádném zazvonění, a to ani o Halloweenu, kdy se s největší pravděpodobností za dveřmi objeví jen nějaká čarodějnice. Ale kdo ví, jestli právě tato čarodějnice nevytasí baseballovou pálku či kuchyňský nůž? Čav však není pouze mužského rodu, ale má i svůj ženský protějšek. Ten má většinou obarvené prořídlé vlasy pevně stažené do drdolu či do ohonu. Velice krátké sukně jsou doprovázeny výraznými silonkami, to vše je opět zakončeno teniskami. Věk čava se pohybuje kolem dvanácti až čtrnácti let a jeho ženská polovička se často ocitá v jiném stavu – tento neblahý jev vysloužil Nottinghamu další z nezáviděníhodných předních míst mezi městy s největším počtem potratů a nezletilých matek.
Bydlíte-li v Nottinghamu, ocitnete se patrně v ulici s řadovými domky typu „dva pokoje nahoře, dva dole“ (two up two down), které jsou od ulice odděleny předzahrádkou s kamennou zídkou, zatímco zezadu je betonový dvorek nebo opět malá zahrádka. Jinou kombinaci řadových domků tvoří ty, které žádné předzahrádky nemají, a od chodníku je odděluje jen pár schodů. Ve čtvrtích s takovými domky se pak zejména v letních měsících můžete setkat s lidmi, kteří na chodník před dveře otevřené do obýváku rozloží lehátko, pustí si tranzistor, vynosí dětské hračky, a tráví tak na ulici volný a slunný den, jako by byli na pláži. Většina Angličanů dává nicméně přednost trávení horkých letních dnů v jednom z veřejných parků. K největším patří wollatonská obora, ale objevit lze i několik parků menších, více či méně přívětivých, kterým však nikdy nechybí dokonale pokosený trávník, malé jezírko, veverky a lavičky nesoucí nápisy upomínající na nedávno zesnulého, jenž na lavičce rád sedával. Při procházce jakýmkoliv anglickým parkem můžete snadno navázat krátké, srdečné rozhovory s neznámými kolemjdoucími – Angličané jsou od nátury velice komunikativní a rádi si s neznámými lidmi vymění alespoň pár slov. Jejich společenská povaha se rovněž odráží v množství amatérských a charitativních spolků, kterými jsou členy nebo na jejichž činnosti se nějakým způsobem podílejí. Pokud tedy přijíždíte do Anglie a cítíte se odříznuti od společnosti, není nic jednoduššího než si najít vhodný spolek, ať už čtenářský, turistický, ornitologický či jiný. Vyberte si však ten, který skutečně odpovídá vaší povaze – Angličané se svými koníčky rozhodně nežertují.
A co říci o Nottinghamu závěrem?. Pokud chcete skutečně poznat duch tohoto města, posaďte se na lavičku do parku či na Staré náměstí a pozorujte lidi kolem sebe. Zjistíte, že pravý a snad i jediný půvab tohoto města spočívá právě v té nepřeberné směsi různých národností a jazyků, kultur a zvyklostí, které vedle sebe existují a vzájemně se ovlivňují. Toto poznání rozhodně stojí za návštěvu, byť sebekratší.