Města bývají běžně dosažitelná různými dopravními prostředky, k těm ale určitě nepatří eskalátor. Východotoskánská Cortona, která se zabydlela na strmých svazích vysokého kopce, je v tomto směru výjimkou – ze záchytného parkoviště se člověk po dvou eskalátorech dostane k městským hradbám během několika málo minut. Někomu to může připadat jako zbytečnost, případně zvrhlost, nicméně s ohledem na různá zdravotní omezení návštěvníků tohle řešení nepostrádá logiku.
Faktem je, že pod žhnoucím toskánským sluncem by pomoc eskalátoru místy přišla vhod i při prohlídce cortonských ulic. Mezi spodní bránou Porta Guelfa a medicejskou pevností Grifalco, usazenou na vrcholu kopce v nadmořské výšce 630 m, je totiž na kilometrové vzdálenosti skoro dvousetmetrový výškový rozdíl. Těžko říci, co z toho plyne pro domácí obyvatelstvo, teoreticky by však mělo být ve velice slušné fyzické kondici.
Pokud je známo, toto vysoko položené místo původně osídlili Umbrijci, kteří po čase neodolali náporu Etrusků. Další běh dějin pak byl v základních rysech obdobný jako v blízkém Arezzu – liga etruských měst, nadvláda Říma, svobodný městský stát, nadvláda rodu Medici, to byly hlavní milníky dlouhé trati, na jejímž konci můžeme rovněž obdivovat zachovalý středověký městský celek vymezený vůči okolnímu světu souvislou hradební linií. Jeho zástavba má však poněkud jiné uspořádání než třeba v Arezzu či jinde, v celé ploše není tak kompaktní, směrem vzhůru řídne a vytrácí se v sadech a zahradách. Tato místa nejsou moc udržovaná, zato nabízejí nádherný výhled do žírného údolí Val di Chiana, v němž se v dálce, už v Umbrii, modrá mezi lesnatými kopci hladina Trasimenského jezera. V roce 217 př. n. l. na jeho březích dostal Řím za vyučenou od Hannibala, což zaplatilo životem okolo 15 000 římských vojáků.
Nad pásmem zahrad stojí na plošině pod pevností bazilika sv. Markéty (Santa Margherita), patronky města. Původně tu stával menší kostel, postavený začátkem 14. stol. na počest tehdy zesnulé napravené hříšnice Markéty, která se v mládí provinila životem v nemanželském svazku. Později s pomocí františkánského řádu ale dokázala své hříchy odčinit takovým způsobem, že ji v 18. stol. Benedikt XIII. mohl prohlásit za svatou. Šlo o stejného papeže, jenž kanonizoval i našeho Jana Nepomuckého. Kostel byl potom ve 2. pol. 19. stol. přestavěn do poněkud těžkopádné podoby a mumifikované tělo kajícnice v něm dodnes odpočívá v prosklené schráně na hlavním oltáři, trochu jako v akváriu…
Ostatní církevní památky Cortony nejsou zase až tak významné, a tak místo jejich popisu raději připomeňme jednu kuriozitu. V nevelkém kostele San Niccolo je na hlavním oltáři obraz Ukládání Ježíše do hrobu, dílo zdejšího rodáka Lucy Signorelliho. Když si jej prohlédnete, přítomný dozor zmáčkne tlačítko na zdi, obraz i s rámem, na který tlačí skrytý píst, udělá z oltáře obrat vpravo v bok a na jeho rubu se ukáže Madona s dítětem a s apoštoly Petrem a Pavlem – ano, Signorelli namaloval obraz jako oboustranný, což se u renomovaných autorů hned tak nevidí.
Vyvrcholením návštěvy Cortony může být návštěva dvou muzeí, která najdeme poblíž centrálního náměstí Piazza della Repubblica a jež disponují velice hodnotnými sbírkovými fondy. Museo dellʼAccademia Etrusca e della Città di Cortona je zaměřeno hlavně na odkaz, který v této oblasti zanechala etruská civilizace, kromě toho tu však jsou vystaveny i skromnější kolekce předmětů z jiných epoch a oblastí, dokonce i ze starého Egypta. Muzeum se rovněž věnuje popularizaci a zpřístupňování archeologických lokalit ve městě a v jeho širším okolí.
K nejhodnotnějším uměleckým dílům, které jsou veřejnosti představovány v sálech Diecézního muzea (Museo Diocesano), patří kolekce obrazů Lucy Signorelliho, největším „tahákem“ celé expozice je ale obraz Zvěstování od Fra Angelica. Intimně rozjásanou barevnost tohoto obrazu nedokáže zprostředkovat žádná reprodukce a skoro se chce říci, že i kdyby člověk v Cortoně nic jiného neviděl, návštěvy města by rozhodně nelitoval.
Další články z vydání Toskánsku naleznete zde