Cruces y Mayos
Omamná vůně květin místním seniorům zjevně nevadí. Sedí na židlích po obvodu místnosti nebo v předsíni, vyprávějí si a po očku sledují, zda se všichni návštěvníci, kteří přišli obdivovat další kompozici kříže, květin a drapérií vystupující díky tlumenému osvětlení rafinovaně z přítmí, chovají náležitým způsobem. Je podvečer 3. května a v městečku Piedrabuena včera večer začal tradiční festival Cruces y Mayos, Kříže a máje.
Dopátrat se původu svátku, při němž se instalují nádherně zdobené kříže ve veřejném prostoru nebo v domech, kam k nim mají návštěvníci v určitou dobu volný přístup, není snadné. Začít musíme u křesťanské tradice svátku svatého neboli pravého Kříže. Podle ní objevila kříž, na němž skonal Ježíš, sv. Helena, matka římského císaře Konstantina Velikého, ve Svaté zemi roku 326. Nad místem nálezu nechal Konstantin vystavět chrám Božího hrobu a k jeho vysvěcení se váže jedno ze dvou dat, která se v souvislosti se sv. Křížem objevují, totiž 14. září. Onoho dne byl údajně kříž vynesen před chrám vysvěcený o den dříve, aby ho všichni shromáždění věřící viděli a mohli se před ním modlit.
Ze 7. stol. pocházejí nejstarší známé zmínky o svátku sv. Kříže, který se v římském ritu slavil právě 14. září, ale v galikánském neboli starogalském ritu 3. května. Když později došlo ke spojení obou ritů, bylo pro svátek Nalezení sv. Kříže ponecháno květnové datum, zatímco na zářijové připadl svátek Povýšení či Povznesení sv. Kříže. Ten odkazuje na jinou událost z minulosti Kříže – když sásánovský král Husrav II. dobyl v roce 614 Jeruzalém, zmocnil se Kříže a odvezl ho do své metropole Ktésifóntu. O 13 let později porazil Husrava v bitvě u Ninive byzantský císař Herakleios a jednou z podmínek následného míru bylo navrácení Kříže, k němuž také v roce 629 opravdu došlo. Připomínkou této záchrany z rukou Peršanů se pak stal svátek Povýšení sv. Kříže.
Dnes bychom ale v římskokatolickém kalendáři hledali květnový svátek Nalezení sv. Kříže marně – papež Jan XXIII. ho v roce 1960 z kalendáře vyňal, takže v něm zůstal pouze 14. září svátek Povýšení sv. Kříže, při němž se zpravidla připomíná i jeho nalezení. Navzdory tomu se ale někde pořád slaví i v květnu. Platí to především pro Latinskou Ameriku, ale i pro Španělsko. K příběhu o sv. Kříži se tu přidávají i různé aspekty lidové zbožnosti. Když někdo onemocněl, modlili se jeho blízcí za jeho uzdravení, zpravidla před křížem, nebo nechali kříž zhotovit a modlili se u něj. Stejně tak se modlili třeba za zdraví nově narozeného dítěte, za zdar nějaké životní události atd. A tahle tradiční lidová, spontánní zbožnost je dnes společně s oslavou jara a kvetoucí přírody hlavním hybatelem festivalu Cruces y Mayos.
„Dnes slavíme Den svatého Kříže, ale celý festival Cruces y Mayos, který začal včera, je daleko delší, trvá dva týdny,“ vítá nás u býčí arény Rafael Sánchez Fernández, piedrabuenský radní pro životní prostředí. „Během festivalu se konají dvě pouti, první teď v neděli k poustevně Sierra de la Cruz v kopcích za městem a druhá na počest svatého Isidora v poslední den festivalu, pořádáme několik koncertů, bude tu třídenní středověký trh a také jednodenní folklorní přehlídka. A nakonec, po druhé pouti, skončíme tím, že všechny pozveme před radnicí na calderetu, tradiční pokrm ze zeleniny a masa, které se dusí ve směsi oleje, vína a vody. Dřív se často vařilo ve velkých kotlích na ulici právě při různých slavnostech a my tuhle tradici pořád dodržujeme,“ pokračuje ve výkladu. Dozvídáme se, že křížů je letos k vidění celkem 15, zhotovují je většinou členové různých spolků a sdružení a rozlišují se tři druhy – cruz de brezo (květinový), cruz de tela (látkový) a cruz mixta (smíšený). „Je to jednoduché, v minulosti často nebyly peníze na látky a jiné materiály, a tak se dělaly kříže z květin, protože ty byly všude kolem v přírodě zadarmo,“ směje se radní a vede nás do útrob stoleté arény, kde za okamžik vydechneme úžasem, když v klenutém kamenném prostoru spatříme fialový Cruz Municipal, Obecní kříž, který z květin připravovali dva měsíce ve svém volnu pracovníci radnice.
Rafael se omlouvá, volají ho další povinnosti. „Běžte do města a všechno si prohlédněte, vůbec se neostýchejte, vcházejte do označených domů a nepropásněte slavnostní průvod,“ loučí se s námi. A tak se řídíme jeho radou. Všude je cítit atmosféra všeobecné pospolitosti, tak typická pro všechny španělské svátky. Na festival sem jezdí lidé z širokého okolí, sjíždějí se rodiny, do avizovaného průvodu vyrážejí ženy v krojích, skupina dětí s kytičkami v rukou, jednotně oblečení muzikanti, ale přidat se může kdokoli, kousek jít s průvodem a pak se zase oddělit.
Ani se nám nechce vracet do Ciudad Realu, kde bydlíme, ale povinnost volá. Ale i tam jsme už během dne před odjezdem do Piedrabueny viděli po městě na různých místech ozdobené kříže, a když večer konečně dorazíme na hlavní náměstí Plaza Mayor, dostane se nám i tam kulturního zážitku. Ke kříži před radnicí přichází početný hudební soubor oblečený v historických oděvech, někteří členové mají fialové šerpy a dlouhé černé pláště s našitými erby nejrůznějších španělských měst. A tak končíme den při koncertu zdejší tuny – univerzitního bratrstva tvořeného hudebně nadanými amatéry z řad studentů, často bývalých, kteří si spolu rádi zahrají a zazpívají k potěše nejen vlastní, ale i širokého publika.