Čtvrti San Francisca
Výraz americké angličtiny „neighbourhood“ nemá v češtině ekvivalent. Ve většině případů se překládá jako čtvrť. To však není úplně výstižné, protože pod pojmem čtvrť se obvykle myslí větší správní celek. San Francisco žádné správní celky nemá a celé je řízeno z jediné radnice. Proto neexistuje žádný přesný seznam zdejších neighbourhoods. Podle městského plánovacího odboru jich je 36, ale zapálení znalci místní demografie jich rozlišují až 123. Některá z nich tvoří řada bloků a jsou velmi výrazná, zatímco jiná zahrnují jen pár sousedících ulic a jejich jména znají jen zasvěcení. Věhlas těch výrazných zasahuje mnohdy daleko za hranice San Franciska. Tak se to na město, jehož kosmopolitní charakter vystoupal až do první ligy, sluší a patří.

Chinatown
Čínská čtvrť v San Francisku si zcela určitě zaslouží být jmenována jako první. Patří k jeho nejvýraznějším a nejbarevnějším částem. Je také nejstarší a nejkompaktnější čínskou čtvrtí na americkém kontinentu a údajně představuje po New Yorku druhou největší čínskou komunitou mimo Asii. Zatímco v čínských čtvrtích jiných měst najdeme pestrou směs asijských obyvatel z celé Číny i Indočíny, ve zdejším Chinatownu je obyvatelstvo převážně z oblastí Kantonu a Hongkongu. Až do 60. let minulého století zde byl hlavním dorozumívacím jazykem tchajšanský dialekt, protože většina původních obyvatel přišla z provincie Kuang-tung na jihu Číny.

Do Kalifornie připluli jako mnoho jiných, aby našli své štěstí ve „Zlatých horách“, a řada z nich se do hledání zlata opravdu pustila. Bělošská většina však konkurenci pilných zlatokopů z Asie nesla nelibě a uvalila na ně tzv. zlatokopeckou daň. V 50. letech 19. stol. tvořil tento příjem až 50 % rozpočtu státu Kalifornie. Aby se vyhnuli diskriminačním opatřením, začali čínští přistěhovalci podnikat v jiných oborech. Většinou v takových, které bělošské zlatokopy příliš nepřitahovaly a nevyžadovaly příliš vstupního kapitálu. A tak vznikly čínské prádelny, správkárny oděvů a levné vývařovny nudlí. Oproti nejistému dolování žlutého kovu přinášely mnohem menší, ale nesrovnatelně jistější příjem. Řada těch, kteří tak začínali, si pak pořizovala nemovitosti v jediném místě, kde to bylo městskou správou povoleno, což bylo v okolí náměstí Portsmouth. Díky tomu se dnešní Chinatown nachází přesně na místě, kde ležela původní vesnice Yerba Buena.

Další vlna přistěhovalců přišla v souvislosti s výstavbou transamerické železnice. Její západní část postavili téměř výhradně čínští dělníci. Prudký příliv čínského obyvatelstva však začal vyvolávat etnické napětí a následné protičínské nálady vyústily ve federální zákon, který v roce 1882 vyloučil čínské etnikum z imigrace. Na základě komplikované restrikce příliv nových přistěhovalců z Číny znatelně poklesl, ale nevymizel docela. Čínští imigranti byli výhradně mužskou společností, ve které se projevovala vysoká poptávka po ženách. Po roce 1882 se místní kriminální gangy – zvané tongy neboli cechy – vrhly na obchod s ženami, které pašovaly z Číny jako nevěsty či prostitutky do nesčetných nevěstinců. Díky tomu jejich vliv v Chinatownu nesmírně posílil a v podstatě kontrolovaly většinu ekonomických aktivit. Centrem jejich podnikání byly herny, vykřičené domy, opiová doupata i výběr poplatků za ochranu od drobných podnikatelů. Stísněné prostory Chinatownu často způsobovaly kolize teritoriálních zájmů, které se pak řešily krvavými bitkami malých armád nájemných bojovníků zvaných boo how doy, většinou vyzbrojených čínskými sekáčky. O tomto období se v Chinatownu hovoří jako o „válkách tongů“.

Proti aktivitám tongů se postavila organizace Šest společností, která původně vznikla na ochranu proti diskriminaci a zároveň poskytovala pomoc při kultivaci čínské imigrantské komunity. Její snaha o snížení moci tongů však ke konci 19. stol. upadala, situaci však nakonec zachránila příroda. Velké zemětřesení v roce 1906 zlikvidovalo téměř celý Chinatown včetně všech podniků pochybné pověsti. Bez ekonomického zázemí tongy přestaly existovat a jejich „armády“ se rozprchly do jiných amerických měst.

Na troskách starého Chinatownu vyrostla nová čínská čtvrť, s novými pravidly, speciálními policejními jednotkami a také se změnami v tradičním myšlení zdejších obyvatel. Během druhé světové války byl zákon o vyloučení čínských imigrantů zrušen a v 60. letech zažilo San Francisco velký příliv pracovníků z oblasti Kantonu a Hongkongu. V té době se změnil i hlavní dialekt na kantonský, který je místní linguou francou dodnes.

Současný Chinatown je především pitoreskní a hektickou komunitou, která přitahuje turisty jako magnet svými restauracemi, butiky a barevnou výzdobou. Oslavy čínského nového roku či Festival podzimního měsíce prožívá celé město, jež v té době navštěvují tisíce lidí z celého světa.

Chinatown je domovem asi 30 000 lidí na velmi malé ploše, hustota obyvatelstva je tu sedmkrát vyšší než jinde ve městě. Zdejší obyvatelé často ovládají angličtinu jen velmi špatně a žijí v jediné místnosti levné ubytovny. Jejich průměrný příjem na domácnost se pohybuje jen kolem čtvrtiny sanfranciského průměru a téměř třetina obyvatel spadá pod americkou hranici bídy. Věkový medián je padesát let, což je nejvíc ze všech sanfranciských neighbourhoods. Mnozí jsou přistěhovalci první generace, pro něž se stal Chinatown domovem i útočištěm, místem, kde kdysi našli práci, ale už se nestihli vrátit domů ani oženit. Žen je stále málo, stejně jako kdysi v období zlaté horečky. Na náměstí Portsmouth, kde zavlála poprvé americká vlajka, dnes postávají zástupy starých mládenců a tráví čas hraním karet či deskových her. Pomalu tu stárnou, stejně jako čtvrť kolem.

Wall Street Západu
V těsné blízkosti Chinatownu leží vzhledově nejmodernější část města – Financial District (Finanční distrikt). Jde o tlukoucí srdce sanfranciské ekonomiky a nejdůležitější finanční centrum pacifického pobřeží USA. V komerčních budovách sídlí firmy zvučných jmen, jako jsou banky Wels Fargo či Bank of America, finanční korporace jako Charles Swab či energetické firmy typu Pacific Gas and Electric Company. Vedle hlavních sídel těchto firem zde najdeme pobočky všech významných amerických i světových bank, do nedávna zde fungovala i Pacifická burza, než se po fúzi s Newyorskou burzou cenných papírů přesunula do virtuálního prostoru.

Z architektonického hlediska je Finanční distrikt největším komplexem výškových budov ve městě, ačkoliv mezi nimi najdeme tu a tam také velmi honosné budovy z první poloviny minulého století. Většina z nich prodělala tzv. seismický retrofit, tedy zpevnění, které má pomoci odolat potencionálnímu zemětřesení. Nové budovy se stavějí už podle moderních technologií, a zatímco jsou jejich základy zakotveny hluboko v základní skále, samotné konstrukce jsou postaveny na pružinách umožňujících pohyb budovy během otřesů. Nejvyšší stavbou je Transameric Pyramid kuželovitého tvaru (260 m). Díky svému designu je nepřehlédnutelným a také nejvyšším mrakodrapem v San Francisku, počtem pater ho ale o čtyři předčí vedlejší Bank of America.

Je zajímavé, že právě ty nejmodernější budovy stojí v místech, kde se kdysi San Francisco rodilo, kde se rozkládal přístav Yerba Buena Cove. Šlo o mělkou zátoku, kde občas kotvily obchodní lodě. Protože zde bylo moře velmi mělké, postavilo město v době zlaté horečky na místech dnešních ulic dlouhá přístavní mola a za poplatek u nich nechávalo lodě přistát. Řada z nich už sanfranciský přístav nikdy neopustila. V mnoha případech se stalo, že z lodí zmizeli nejen po zlatě prahnoucí pasažéři, ale i posádka včetně kapitána. Desítky opuštěných lodí pak zůstaly v přístavu, město jim obvykle odstranilo stožáry a využívalo je jako skladiště či ubytovny. Kolem se hromadily odpadky, a jak se město rozrůstalo do okolních kopečků, vykopaná zemina se sypala kolem lodí a později i do jejich trupů, čímž vznikal nový prostor pro rychle rostoucí město.

Archeologové znají polohu asi 40 plavidel, jejichž trupy se nacházejí pod Finančním distriktem. U řady z nich znají i jméno lodi, kapitána, dobu připlutí a přístav původu. Některá si však svá tajemství vzala do vlhkého hrobu. Dodnes se při zemních pracích objevují nové zbytky lodí, o nichž dosud nikdo nevěděl. V roce 1993 se při rozšiřování podzemní dráhy narazilo na neznámý trup, který stál v cestě plánované trase. Po bližším ohledání se zjistilo, že patrně šlo o třístěžňovou plachetnici Rome, která připlula do zátoky v roce 1852. Po ohledání archeology a vyzvednutí artefaktů pokračovala ražba tunelu opatrně skrz lodní stěnu, takže trasa metra vede přímo trupem historické lodi. Ti, kteří přijíždí do Finančního distriktu provozovat sofistikovaný byznys, mnohdy netuší, že projíždějí němým svědkem z pionýrských dob, kdy se prosperita města teprve rodila.

Beatnici a vůně česneku
Pokud se z Finančního distriktu vydáme rušnou diagonálou Columbus Avenue, po krátkém putování po hranici Chinatownu dojdeme do svérázné čtvrti North Beach (Severní pláž). Žádnou pláž zde už dnes nenajdeme, zato nás překvapí silný italský charakter čtvrti. To se projevuje především řadou restaurací na Columbus Avenue, ze kterých se line vůně česneku a olivového oleje. Nejvyhlášenější je patrně podnik U Páchnoucí růže, kde prý každý měsíc spotřebují celé dvě tuny česneku a přidávají ho i do zmrzliny.

North Beach se také přezdívá Malá Itálie; na přelomu 19. a 20. stol. se zde usadily zástupy italských emigrantů, kteří se původně živili převážně jako rybáři. Spolu s sebou sem přinesli své slavnosti, víno a především dobré jídlo. Někteří z potomků prvních rybářů si pak otevřeli restaurace a kavárny v přístavu nebo zde na Columbus Avenue. Zlí jazykové tvrdí, že teprve tehdy se Američané dozvěděli, jak má vypadat slušná káva.

Italské restaurace nabízejí kulinářské zážitky, avšak ve stejné ulici nelze opomenout ani silný kultovní zážitek. V čísle 261 se nachází City Lights Bookstore, legendární nakladatelství, které dodnes vlastní jeho zakladatel, básník, malíř a filozofický anarchista Lawrence Ferlinghetti. Právě on našel v roce 1955 odvahu vydat báseň Allena Ginsberga Kvílení (Howl). Následně byl i se svým společníkem zatčen za šíření pornografie a sedm měsíců trval proces, ve kterém se mu podařilo zvítězit a dosáhnout navrácení celého zabaveného nákladu. Díky tomu se pozornost celé Ameriky upřela na do té doby víceméně neznámou skupinu mladých básníků, spisovatelů a dalších tvůrčích duchů. Z beat generation se stalo celonárodní hnutí a o díla těchto autorů se nakladatelé začali přetahovat. Sedmadevadesátiletý Ferlinghetti je dodnes velmi aktivním a vitálním umělcem a jedním z posledních žijících svědků oněch převratných dob. Dodnes si můžete v jeho obchodě zakoupit Kvílení v původním přebalu. Koho historie beat generation zajímá více, navštíví i nedaleké muzeum tohoto hnutí. Na jeho štítu vás přivítají v nadživotní velikosti hlavní beatnický prozaik Jack Kerouac a jeho přítel Neal Cassady alias Dean Moriarty z jeho románu Na cestě.

North Beach je jako většina San Franciska rezidenční oblastí. Pokud odbočíte kousek stranou od Columbus Avenue do uliček na pahorku Telegraf Hill, dýchne na vás poklidná sousedská atmosféra, která vydrží do doby, než sejdete dolů ke starému rybářskému přístavu Fishermanʼs Wharf. Tady je naopak ruchu až příliš. Tato oblast přístavu je dnes patrně nejnavštěvovanější částí San Franciska. Jezdí sem spousta turistických autobusů, ale také tu přistávají velké výletní lodě, které chrlí ze svých útrob tisíce cestovatelů tvořících pestrou směsici s pouličními umělci, bezdomovci a hejny dotěrných racků čekajících na zbytky jídel odhozených návštěvníky. Jídlo je tu opět jedno z hlavních témat. Množství restaurací orientovaných na ryby a mořské plody i řady pouličních stánků uspokojí poptávku každé náročnosti a opět nezastřou italský rukopis. Kdysi odtud vyplouvaly felúky a jiné bárky směrem ke Zlaté bráně, aby po několika dnech strávených na moři přivezly své úlovky na páteční trh.

Fisherman’s Wharf není jen turistickou atrakcí, ale též funkčním rybářským přístavem, páteční trh už zde však nenajdeme. Úlovky jsou určeny pro místní restaurace a stánky. Jedním z nejoblíbenějších zdejších pokrmů je clam chowder – bíla krémovitá polévka ze srdcovek. Recept sice pochází z Nové Anglie, ale potomci italských rybářů dovedli jeho chuť k dokonalosti. Polévku často servírují do italského kvašeného chleba, jehož nejstarším výrobcem je firma Boudini. Nachází se přímo na nábřeží a prosklenou stěnou můžete pozorovat pekaře při práci. Používají prý stále stejný kvásek, který přivezli do Kalifornie v době zlaté horečky.

Fisherman’s Wharf pochopitelně nenabízí jen jídlo. Část přístavu je jako historický park pod správou National Park Service a lze si tu prohlédnout kolekci historických lodí. Na citlivě zrenovovaném molu číslo 39 najdeme vedle nesčetných obchodů a restaurací také největší atrakci celého nábřeží, kolonii lachtanů kalifornských. Objevili se tu po zemětřesení Loma Prieta v roce 1989 v počtu asi deseti jedinců, o rok později jich už bylo 150 a v nedávných letech napočítali pozorovatelé v jediném dni až 1700 zvířat! Aby neokupovali přístavní můstky vedoucí k lodím, byly pro lachtany zřízeny plovoucí plošiny. Můžeme jich tu vidět pár desítek, ale také třeba několik stovek. Neví se přesně, proč jejich počet tak kolísá, ale místní odborníci tvrdí, že to souvisí s migrací ryb, kterými se živí. Majitelé obchodů a restaurací na molu 39 však důvody neřeší. Stačí, že sem lachtani spolehlivě a každodenně nalákají dostatečné zástupy turistů.

Léto lásky
Další výrazný neighbourhood leží poměrně daleko od již zmíněných čtvrtí. Abychom se tam dostali, musíme přejít či přejet několik sanfranciských kopečků. V 60. letech 20. stol. se tam začali usazovat další nekonformní obyvatelé, a zahájili tak jinou výraznou epochu v historii americké společnosti. Čvrť Haight-Ashbury se nazývá podle dvou na sebe kolmých ulic, které tvoří hlavní tepny celé oblasti a leží v těsné blízkosti největšího sanfranciského parku Golden Gate. Ke konci 19. stol. propojila vzdálenou oblast s centrem města jedna z linek legendárního Cable Car a v oblasti se začala usazovat střední třída. Vyrostlo zde velké množství dřevěných viktoriánských domů, které zůstaly díky své odlehlosti nedotčeny zemětřesením v roce 1906. Mnohem tvrději než přírodní katastrofa však na místní obyvatele dolehla hospodářská krize a střední třída se z „Upper Haight“ začala stěhovat. Za 2. sv. války se čtvrť proměnila v typicky dělnickou. Prudký nárůst válečné výroby v oblasti zátoky přilákal do San Franciska pracovníky ze všech končin země a honosné rodinné victorians byly přeměněny na bytové domy s řadou stísněných apartmánů. Po ukončení války začala čtvrť pustnout a ceny nemovitostí začaly padat dolů. Toho využila v 60. letech dospívající generace poválečného „baby boomu“, která v mnoha případech začala vyznávat alternativní způsob života.

V Haight-Ashbury začaly vznikat hudební kluby, kde se hrála psychedelická hudba, i prodejny LSD. Postupně se začala čtvrť zabydlovat lidmi v podivném oblečení, s příklonem k východním filozofiím a kladným vztahem k halucinogenním látkám.

Americké úřady zařadily LSD na podzim roku 1966 mezi zakázané drogy. V reakci na to svolal malíř Michael Bowen na leden následujícího roku „shromáždění kmenů“, které nazval Human Be-In. Dějištěm bylo Haight-Ashbury a přilehlý Golden Gate Park. Mezi hosty se objevily významné postavy tehdejší subkultury jako beatničtí básníci Allen Ginsberg či Gary Snyder, propagátor psychedelických drog a psycholog Timothy Leary či politický aktivista Dick Gregory. Všichni dostali prostor přednést své názory a tato konfrontace radikálních i umírněných směrů přitáhla mnoho dalších nekonformních návštěvníků. Hudbu zajistily místní, do té doby nepříliš známé rockové kapely jako Jefferson Airplane či Grateful Dead, které tím nastartovaly svoji hvězdnou kariéru. „Shromáždění kmenů“ se více či méně protáhlo až do jara, kdy Scott McKenzie poprvé zazpíval svoji legendární píseň o San Francisku. Mámivý tón a touha vidět ony gentle people s květy ve vlasech přilákaly do zdejší čtvrti i přilehlého parku na 100 000 lidí z Ameriky i odjinud. Sdělovací prostředky celého světa nemohly něco takového ignorovat a San Francisco se opět stalo centrem pozornosti.

čtvrť Haight-Ashbury nebyla na podobný nápor připravena. S příchodem prázdnin začali mladí lidé tábořit kdekoliv, jíst kdekoliv a milovat se také kdekoliv. Jídlo zdarma, drogy zdarma i volná láska se staly symbolem léta. Děti květin či hippies, jak je začala média nazývat, dali jasně najevo, že středostavovské ideály jsou pro ně jen lež a přetvářka. V chátrajících viktoriánských domech začaly vznikat komuny společně žijících i hospodařících nadšenců. V přilehlém parku proběhlo mnoho koncertů pod širým nebem, kde si srdce publika získávaly vycházející hvězdy jako Janis Joplin či Jerry Garcia. Myšlenky hnutí obletěly celý svět a rychle si našly své napodobitele.

Ale vše má svůj konec. Na podzim musela řada zúčastněných opět nastoupit do škol a na univerzity a duch všeobjímajícího léta byl ten tam. Ve čtvrti zůstala jen řada vyděděnců, lidí závislých na drogách a vytrvalých naivků ve společných komunách. Viktoriánské domy během 70. let ještě více zchátraly, než bylo v 80. letech objeveno jejich kouzlo starých časů. Společně s revitalizací blízkého parku začala čtvrť přitahovat nové zájemce, kteří dřevěné příbytky opravili a celou čtvrť pozvedli. Dnes patří Haight-Ashbury mezi nejdražší čtvrti v San Francisku.

Duch léta lásky však nezmizel. Ulici Haight lemují butiky a secondhandy, kde si dodnes můžete koupit hippie oblečení jako z 60. let nebo desku Jefferson Airplane. Najdete tam obchůdky s východní literaturou i vegetariánskými pokrmy. Nad rušným provozem ulice se neustále mísí vůně vonných tyčinek s lehkým odérem marihuany, to vše zarámováno svérázně vyzdobenými domy s řadou nástěnných maleb. Místo obvyklých provozoven rychlého občerstvení a všudypřítomných Starbucks jsou zde malé rodinné restaurace a přívětivé kavárny, kolem nichž proudí pestrá směsice návštěvníků. Ti staří možná vzpomínají na dobu, kdy zde prožili nejhektičtější chvíle svého mládí, ti mladší si kupují memorabilie 60. let nebo se fotí před domem, kde bydlela Janis Joplin. Občas lze mezi nimi zahlédnout podivné existence. S kytarou, rancem na zádech a někdy se psem se snaží vydělat pár drobných na rohu, nebo jen tak lelkují na okraji parku a pokoušejí se vcítit do doby z konce 60. let. Všichni sem přijeli, aby pochytili alespoň zbytek z oněch „podivných vibrací“, o kterých zpíval Scott McKenzie.

Kde chodí kluci s klukama a holky s holkama
Pokud se vydáme po Market Street, jedné z nejdůležitějších tepen města, směrem od Finančního distriktu k sanfranciským pahorkům, zhruba po 7 km narazíme na křižovatku s ulicí Castro, která tvoří centrum stejnojmenné čtvrti. Na vysokém stožáru tu vlaje obrovská duhová vlajka s barvami mezinárodního hnutí gay and lesbian. I kdybychom toto označení přehlédli, stačí se rozhlédnout kolem sebe a je jasné, kdo v této části města žije. Podstatná část obyvatelstva čtvrti Castro se totiž vyznačuje náklonností ke stejnému pohlaví a nebojí se to dát najevo. San Francisco patří bez přehánění mezi čelní bojovníky za práva homosexuálních menšin a právě Castro je místem, kde jsou jejich příslušníci nejvíce vidět.

Původně patřila zdejší půda k pozemkům nedaleké misie, ale v 2. pol. 19. stol. zde vznikla dělnická čtvrť pro nově příchozí imigranty z Německa, Irska a Skandinávie. V té době to byla periferie, za kterou se Market Street vinula vzhůru do neobydlených kopců.

Během 2. sv. války, kdy sanfranciským přístavem prošly miliony vojáků do bojů v Pacifiku, se San Francisco stalo i místem opačného pohybu. Až do roku 1993 se homosexualita v amerických ozbrojených silách netrpěla a považovala se za ohrožení bojeschopnosti jednotek. Tisíce těch, kterým byla prokázána náklonnost ke stejnému pohlaví, obdržely tzv. blue discharge. Tito lidé byli z armády vyloučeni a odvezeni zpět do San Franciska. Návrat do domovské obce byl s podobnou nálepkou téměř nemožný, a tak se ve městě hromadili a začali vytvářet na různých místech menší komunity. V 60. letech se pak začali stěhovat na levnou periferii kolem ulice Castro, kde byl v roce 1963 otevřen první gay klub Missouri Mule.

Hektický konec 60. let pak znamenal další příliv gayů a lesbiček z celých Spojených států a Castro se začalo velmi výrazně profilovat. Pro čtvrť samotnou to znamenalo velký posun kupředu. V USA, a to nejen mezi realitními agenty, je známo, že gayové jsou pionýři gentrifikace – většina čtvrtí v Americe, kam se začaly jejich komunity sestěhovávat, zaznamenala nárůst kvality života i následný vzestup cen nemovitostí. Castro nebylo výjimkou. I dnes patří ceny v okolí křižovatky Castro a Market k těm vyšším a stejný vývoj postihl i okolní svahy. Navíc je každým rokem vidět, jak se oblast nemovitostí vlastněných či obývaných gayi zvolna rozšiřuje do okolí, alespoň pokud bychom měli soudit podle rostoucího množství duhových vlaječek na domech, obchodech a barech.

V San Francisku nejsou gayové a lesby ani zdaleka čtyřprocentní menšinou. Jejich počet se dnes odhaduje na 100–150 tisíc a zcela určitě jsou nejvýraznější komunitou města, především díky svým slavnostem, jichž organizují celou řadu. Nejproslulejší je San Francisco Pride, patrně největší slavnost homosexuálů, bisexuálů a transsexuálů na světě. V současné době každoroční návštěvnost tohoto festivalu na konci června přesahuje jeden a půl milionů lidí z celého světa! Kromě této megaslavnosti se v San Francisku pořádá ještě několik dalších víkendů lásky, menších street party či lokálních slavností s podobnou tematikou. Milovníci kůže, obojků a výprasků si přijdou na své na Folsom Street Party, což je největší festival BDSM na světě. Pořádá se o jednom zářijovém víkendu a je vyvrcholením Leather Pride Week, kdy „kožená subkultura“ ovládne na týden město.

S těmito slavnostmi souvisí jedno místní specifikum. Spojené státy jsou vesměs konzervativní zemí. Vykonání malé potřeby v parku bývá klasifikováno jako nedovolené odhalování a soudce může za tento přečin uložit vedle vězení i sexuální léčbu. Platí to téměř bez výjimky všude, kromě San Franciska. Velmi často tu může být člověk svědkem obskurně vystavované nahoty, a to nejenom při zmíněných slavnostech. Situace došla dokonce tak daleko, že městská rada musela před pár lety přijmout speciální vyhlášku o boji s obnažováním na veřejnosti. Je dobré to mít na paměti, až spatříte na ulici či v průvodu člověka, který kromě bot, čepice a motýlku na krku nemá jiný oděv. Opodál bude možná postávat skupina ozbrojených policistů a pozorně sledovat mráčky plující po obloze. Žijeme přece v tolerantním městě.

Další články z vydání o San Franciscu naleznete zde