San Francisco

59 

Vydání: červenec 2016

Zátoka, kterou španělští kolonizátoři koncem 18. stol. pojmenovali po sv. Františku z Assisi, je rozsáhlé vnitrozemské vodní těleso na západním pobřeží Spojených států. Táhne se v délce přes 100 km v severojižním směru a od Pacifiku je oddělena posledním hřebenem Pobřežního pohoří. S oceánem ji spojuje jediná skalnatá úžina o šířce pouhé jedné míle. Když 1. července 1846 spatřil úžinu cestovatel a kartograf John C. Fremont, žilo na jejím jižním břehu pár desítek pokřtěných Indiánů kolem misie a největší osadou byla vesnice Yerba Buena o necelých třech stech duších…

San Francisco

Zátoka, kterou španělští kolonizátoři koncem 18. stol. pojmenovali po sv. Františku z Assisi, je rozsáhlé vnitrozemské vodní těleso na západním pobřeží Spojených států. Táhne se v délce přes 100 km v severojižním směru a od Pacifiku je oddělena posledním hřebenem Pobřežního pohoří. S oceánem ji spojuje jediná skalnatá úžina o šířce pouhé jedné míle. Když 1. července 1846 spatřil úžinu cestovatel a kartograf John C. Fremont, žilo na jejím jižním břehu pár desítek pokřtěných Indiánů kolem misie a největší osadou byla vesnice Yerba Buena o necelých třech stech duších.

 „Tohle je zlatá brána pro obchod s Orientem,“ prohlásil Fremont a po dvou letech se jeho označení objevilo jako oficiální i na mapách vydaných Kongresem. Shodou okolností bylo tentýž rok v horách Kalifornie objeveno zlato. O další dva roky později se svět s podivem dozvěděl, že vedle úžiny existuje největší město amerického Západu. Mělo stejný počet obyvatel jako Chicago a jmenovalo se San Francisco.

 

Duše velkoměsta

San Francisco je na americké poměry výjimečné město. Především tím, že se žádnému jinému americkému městu nepodobá. Pokud navštívíte v rychlém sledu za sebou několik amerických velkoměst, ukáže se, že si jednotlivá města jen těžko vybavujete a jejich podoby vám splývají. Pro San Francisco to neplatí. Jeho poloha, originální architektura, pestrobarevní obyvatelé a celková atmosféra se vám nesmrtelně vryjí do paměti už během prvních okamžiků a nikdy v životě už si město s jiným nespletete.

Od samých počátků formovalo jeho charakter multikulturní prostředí, které se nesmírně citlivě chová ke své historii i současnosti. Jako nutnost s sebou přineslo obrovskou míru tolerance, která pak přitahovala a stále přitahuje neklidné myslitele nejen z amerického prostoru. Více než polovina jeho obyvatel – údajně 56 % procent – se ostatně narodila mimo území USA. A určitě nebylo náhodou, že se San Francisco stalo vůdčím místem všech velkých amerických hnutí. Beat generation, hippies i hnutí za rovnoprávnost gayů a lesbiček ho vždy považovaly za své hlavní centrum.

San Francisco už dávno není největším městem amerického Západu. Se svými 850 000 obyvateli je v rámci USA až na 13. místě. Rozlohou dokonce nepatří ani mezi prvních 150.  Zdatný chodec přejde San Francisco za pouhé dvě hodiny, ať už se vydá směrem východozápadním či severojižním. Území města, které pokrývá celý poloostrov na jižní straně Zlaté brány, tvoří přibližně čtverec o straně 11 km. Městu se často připisuje ke cti, že na rozdíl od mnoha dalších amerických velkoměst nikdy nepohltilo své sousedy. Podíváme-li se však na jeho polohu, je jasné, že to není zase až tak jeho zásluha. Tři strany čtverce tvoří pobřeží Pacifiku, úžiny a zátoky, zatímco čtvrtou na jihu neosídlené hory.

Neúprosná pobřežní linie sice způsobila, že je zde druhá největší hustota obyvatelstva v USA, hned po New Yorku, na druhé straně omezovala rozpínavost města, takže lidé ze všech končin světa se tu museli směstnat na relativně malém území. Vzájemně se ovlivňovali svými kulturami tak, že vytvořili originální a přitažlivou směsici. Z tohoto pestrého kvasu pak město destiluje esenci – to, čemu se říká genius loci. Pokud projedete USA křížem krážem a někdo vás vyzve, abyste vypočítali americká města, která mají svou nezaměnitelnou duši, budou vám na to stačit prsty jedné ruky. San Francisco bude jedním z nich.

 

Pod španělskou a mexickou vlajkou

Novodobá historie města u zátoky se začala psát 1. listopadu 1769. Tehdy seržant José Ortega, jeden ze zvědů španělské objevitelské expedice, spatřil z hřebenu Pobřežních hor rozsáhlou vnitrozemskou vodní plochu. O její existenci nebyla na mapách ani zmínka, ačkoliv podél pobřeží putovala již od 16. stol. řada mořeplavců. Při pohledu z oceánu totiž hřeben tvořící skalnaté břehy Zlaté brány splývá s horizontem hřebenu v pozadí zátoky. Pokud si k tomu připočteme častý výskyt mlhy a zrádnost pobřeží, není divu, že mnozí kapitáni zvučných jmen propluli kolem pobřeží, aniž by vjezd do zátoky zaregistrovali. Bez povšimnutí minul úžinu španělský objevitel Juan Rodríguez Cabrillo i slavný anglický pirát sir Francis Drake.

Teprve v druhé polovině 18. stol. vyslala španělská vláda expedici, jejíž jednu část tvořily zásobovací lodě plující podél kalifornského pobřeží, zatímco po pevnině postupoval pěší proud. V čele výpravy stál světský vůdce Gaspar de Portolá, duchovní část vedl františkán Junípero Serra. Úkolem nebylo jen zkoumání kalifornského vnitrozemí, ale hlavně zakládání řetězce katolických misií, jež se měly stát obranou proti rozpínavosti ruského pravoslaví z Aljašky. Zátoka, kterou nazvali po sv. Františku z Assisi, přilákala pozornost vojáků i duchovních. Františkán Juan Crespí si do svého deníku zapsal, že „je tak velká, že by se do ní vešlo válečné námořnictvo celé Evropy.“

O šest let později byla na poloostrově mezi oceánem a zátokou založena misie sv. Františka a na jižním břehu úžiny vzniklo presidio – místo se španělskou vojenskou posádkou. Zatímco misie vedená františkány byla již šestou v nově vzniklé kolonii Alta California, presidio se stalo nejsevernějším výběžkem španělského impéria.

Kolem misie vznikla poměrně rozsáhlá komunita pokřtěných indiánů místního kmene Ohlone, ale revoluční období bojů za nezávislost Mexika přivedlo celou oblast do úpadku. Po roce 1821, kdy Mexiko získalo samostatnost, věnovala nová vláda své odlehlé kolonii jen minimální pozornost.

Na počátku 19. stol. vznikla na severovýchodním výběžku poloostrova osada známá pod názvem Yerba Buena. Obyvatele tvořila pestrá směsice indiánů, míšenců, Mexičanů, Havajců a několika anglických a amerických obchodníků. Přestože zátoka poskytovala skvělý přírodní přístav, využívalo ho jen málo obchodních lodí. Jediné, co mohlo námořnímu obchodu nabídnout kalifornské zemědělství, byly hovězí kůže a lůj, které se ale vyvážely především z Monterey, tehdejšího hlavního města Kalifornie. Jen tu a tam připlula do Yerby Bueny bostonská loď, aby nabrala náklad hovězích kůží, které pak strastiplnou cestou kolem mysu Horn dovezla novoanglickým obuvníkům. Pro oblast sanfranciské zátoky se tehdy vžilo pojmenování Barbary Coast. Kalifornie byla v té době ostrovem ve vzdáleném oceánu, odděleným od hektických míst amerického Východu několikaměsíční plavbou. Žila si svým vlastním a ničím nerušeným životem. Velmi brzo však měla přijít doba, která vše změnila.

 

Zlatá horečka

I když za španělské vlády byla Kalifornie relativně poklidnou a fungující kolonií, v době zkorumpovaných a rychle se měnících mexických vlád dramaticky upadala. Anglofonní přistěhovalci, inspirováni vzorem Texasu, začali dávat najevo svoji nespokojenost a touhu připojit se k Unii. V důsledku podobného vývoje v celém americko-mexickém pohraničí vypukla na jaře 1846 mezi oběma státy válka, která trvala téměř dva roky. Její boje však odlehlou a řídce osídlenou Kalifornii většinou míjely. Na počátku července proplula Zlatou bránou americká válečná fregata USS Portsmouth a 70 námořních pěšáků bez jediného výstřelu obsadilo osadu Yerba Buena. Nad střechami skromných chatrčí poprvé zavlála vlajka s hvězdami a pruhy. Poručík Washington Bartlett, nově ustanovený alcalde (starosta), změnil počátkem roku 1847 jméno osady na San Francisco.

Oficiálně se však osada stala americkou až po podepsání mírové smlouvy, kdy se poražené Mexiko za finanční náhradu zřeklo svých severních teritorií. Smlouva byla podepsána daleko odsud na předměstí Mexico City 2. února 1848. Deset dní předtím se ale v mnohem bližším sousedství odehrála jiná událost, která navždy proměnila dějiny celého regionu.

Při opravě náhonu vodní pily v podhůří Sierry Nevady našel tesař John Marshall několik zlatých nugetů. Okamžitě informoval majitele pily a přilehlých pozemků, švýcarského emigranta Johna Suttera. Sutter měl svůj prosperující byznys založený na poskytování služeb pionýrům, kteří po mnohaměsíční strastiplné cestě napříč kontinentem nacházeli útočiště, čerstvou stravu a odpočinek v jeho osadě New Helvetia. Okamžitě pochopil, že nález zlata může jeho podnikání ohrozit, a tak se s Marshallem rozhodli, že ho uchovají v tajnosti. Byla to velmi bláhová myšlenka.

Osud, který změnil Sutterovy plány, se jmenoval Sam Brannan. Připlul jako vůdce více než dvousetčlenné skupiny mormonů, která hledala nové místo, kde by se mohla nerušeně oddávat své víře a s ní spojeným praktikám, jako bylo mnohoženství. Mormoni se hodlali usadit na málo obydleném mexickém území, ale v sanfranciské zátoce přistáli asi tři týdny poté, co nad Yerbou Buenou zavlála americká vlajka. Pro mormony to bylo velké rozčarování, ale Sam Brannan nelenil. Na cestu kolem mysu Horn si totiž přibalil tiskařský lis a v novém působišti založil první místní noviny California Star. Jako představený mormonské církve byl taktéž oprávněn vybírat od svých souvěrců církevní daň. K jeho překvapení mu několik mormonů, kteří pracovali u Johna Suttera na opravě náhonu, zaplatilo zlatými zrny. Brannan zlato pečlivě prozkoumal a zjistil, že má odlišné složení od toho, které se v Kalifornii tu a tam náhodně našlo. Okamžitě publikoval nový poznatek ve svých novinách. Veřejnost na nenápadnou zprávu příliš nereagovala a Sam Brannan vycítil svoji příležitost. Během několika týdnů skoupil všechny dostupné krumpáče, lopaty a rýžovací pánve a otevřel si obchod se zlatokopeckým náčiním. Pobíhal po ulicích San Franciska s lahví naplněnou zlatým prachem a každému na potkání sděloval úžasnou novinu.

Zpráva se rychle rozkřikla po celém západním pobřeží a všichni spěchali do hor Sierry Nevady zkusit štěstí. Osada u zátoky se téměř vylidnila, ale na podzim zvěst o zlatě dorazila na východ USA a San Francisco se začalo znovu zalidňovat. Na konci téhož roku už mělo kolem 1000 obyvatel. O rok později dosáhl počet obyvatel 25 000 a San Francisco se stalo největším americkým městem na západ od řeky Mississippi.

 

Paříž Západu

Zlaté šílenství změnilo město i celou Kalifornii k nepoznání. Zatímco před nálezem zlata připlouvalo do zátoky v průměru osm obchodních lodí ročně, první rok zlaté horečky jich bylo téměř 800. Odhaduje se, že v letech 1848–1855 přijelo do Kalifornie 300 000 lidí z celého světa, z nichž polovina připlula po moři. Pro většinu z nich bylo cílovým přístavem San Francisco. Podle mnohých amerických historiků šlo o největší pohyb lidí od dob křižáckých výprav.

Jako v každém podobném boom city, veškeré ceny vystřelily raketově vzhůru a všude se projevoval nedostatek čehokoliv. Loděnice na Východě překotně vyráběly rychlé plachetnice typu clipper. Vzhledem k „vyšponované“ ceně za přepravu jedné tuny zboží se náklady na stavbu lodi zaplatily po jediné plavbě. Obyvatelé města však nechtěli čekat, až žádané zboží absolvuje komplikovanou cestu kolem Jižní Ameriky, jež v té době znamenala nejméně tři, ale spíše šest měsíců plavby. Poptávka odstartovala vznik řady drobných firem, těžební aktivity si vyžádaly prudký nárůst místní výroby. V hektické době vznikly dílny na výrobu důlních zařízení stejně jako manufaktura na zlatokopecké kalhoty značky Leviʼs. Vytěžené zlato muselo být reinvestováno a v San Francisku začaly růst banky a společnosti, které pak financovaly rozvoj města, stavby přístavů a později i transkontinentální železnici. Ta nesmírně ulehčila spojení s americkým Východem a po občanské válce přivezla další vlnu přistěhovalců ze zdevastovaného Jihu. San Francisco se díky ní stalo důležitým překladištěm pro obchod s Asií a vize Johna Fremonta o zlaté bráně do Orientu došla svého naplnění.

Po zlaté horečce v Kalifornii následovala stříbrná horečka v Nevadě a další nárůst obyvatelstva přinesl zemědělskou kultivaci kalifornského vnitrozemí. To začalo produkovat množství přebytků, které bylo nutno přepravit do míst spotřeby. Dnes už je skoro zapomenutá doba posledních desetiletí 19. stol., kdy Kalifornie plnila funkci obilnice severní Evropy a tisíce tun obilí se vydávaly na dlouhou cestu právě z přístavu v San Francisku.

V roce 1870 dosáhl počet obyvatel města 150 000 a do konce 19. stol. se opět zdvojnásobil. Ještě v roce 1900 mělo San Francisco třikrát více obyvatel než Los Angeles. Ve městě vyrostly honosné veřejné budovy, prvotřídní divadla i luxusní sídla místních boháčů. Přirovnání jako „Bagdád u zátoky“ či „Paříž Západu“ se stala součástí příběhu města.

Ač se zdálo, že zničující zemětřesení a následný požár v roce 1906 nevídaný rozmach města ukončí, nestalo se tak. Jako bájný fénix město povstalo z vlastního popela a už v roce 1915 se stalo dějištěm velkolepé světové výstavy Panama Pacific uspořádané při příležitosti otevření Panamského průplavu. Město ale nechtělo oslavit jen otevření pro ně tak důležité plavební trasy. Chtělo předvést světu, že děsivá katastrofa je historií a že si stále zaslouží slavné přívlastky. Svět pozvání vyslyšel a na výstavu se dostavil v neuvěřitelném počtu 19 milionů návštěvníků. Prezident Taft ve svém projevu prohlásil: „San Francisco je město, které ví jak!“

 

Chudí a bohatí

Až do roku 1920 bylo San Francisco největším městem v Kalifornii. Pak se před ně prodralo Los Angeles, později následováno San Diegem a San Jose. Je dost pravděpodobné, že v brzké budoucnosti bude odsouváno na nižší příčky dalšími kalifornskými městy. V posledních 60 letech se počet jeho obyvatel zvyšuje jen pozvolna. Svou roli sehrává nedostatek prostoru i nepříliš vhodné podloží, které spolu se seizmickou aktivitou omezuje výstavbu výškových budov. Nezdá se však, že by to městu na atraktivitě nějak ubíralo. Naopak, v dnešním překotně se rozvíjejícím světě si město zachovává lidský rozměr a svoji originalitu.

Po druhé světové válce se tvář města začala významně měnit. Ve válečných dobách prošlo přes místní vojenská zařízení více než pět milionů vojáků směřujících na bojiště v Pacifiku. Po návratu se mnozí z nich ve městě usadili. Multikulturní a tolerantní charakter města umožnil nárůst homosexuální komunity a představoval taktéž ideální prostředí pro volnomyšlenkáře všeho druhu. V 50. letech se stal dějištěm prvního celoamerického hnutí, které se postavilo proti hlavnímu proudu. Liberální válečná generace, která byla nespokojena s tradičními hodnotami americké společnosti a sama sebe nazývala beat generation, si San Francisco vybrala za své hlavní centrum. V 60. letech pak následovalo Summer of Love (léto lásky) 1967 a doba hippies, které odrážely další významné změny v americké společnosti.

Měnila se i ekonomika města, s rozvojem kontejnerové dopravy nabýval na významu Oakland na opačné straně zátoky a sanfranciský přístav začal upadat. Rozsáhlé dělnické čtvrti změnily svou tvář a staly se rezidenčními oblastmi pro „bílé límečky“ ze čtvrti Financial District. San Francisco je dodnes nejdůležitějším finančním centrem západního pobřeží a místem, kde mají svá hlavní sídla banky zvučných jmen. Vzhledem k dobrým kontaktům s Asií a celou oblastí Pacifiku se dá předpokládat, že tato vůdčí úloha ještě nějakou dobu městu zůstane.

Od 90. let ale finančnictví poněkud zaostává za výzkumem v oblasti medicíny či biotechnologií a především za informačními technologiemi. Není divu, protože firmy zvučných jmen jako Apple, Oracle či Google leží v dosahu denního dojíždění. Ani příliv zapálených vědců či softwarových fanatiků však nezměnil charakter města a jeho základní filozofií – žít a nechat žít. A tak více než kde jinde v USA zde najdeme neuvěřitelnou směsici lidí, v níž se mísí typičtí yuppies z vysokopříjmových skupin s těmi nejchudšími, kteří nemají vůbec nic. S odhadovaným počtem 7–10 tisíc lidí bez domova není sice San Francisco na prvním místě, ale vzhledem k malé rozloze jsou zde bezdomovci vidět nejvíce ze všech amerických měst. Výstavba na posledních nezastavěných plochách likviduje jejich tradiční tábořiště a vytlačuje lidi, kteří vlastní jen to, co vezou v nákupním vozíku či ještě méně, do městských parků a ulic. V některých oblastech, např. kolem radnice, na rušné Market Street či v Mission District se bezdomovci vyskytují v nadměrné až nepříjemné koncentraci. Řada z nich je závislá na drogách nebo zřetelně vykazuje známky mentálního postižení. Město se snaží situaci řešit sociálními projekty i různými restriktivními nařízeními, ale ta se v tolerantním prostředí San Franciska uplatňují jen obtížně. Víceméně platí, že se město se svými bezdomovci naučilo žít a ti patří k místnímu koloritu stejně jako mlha nebo Golden Gate Bridge.

Říká-li se o Americe, že je tavícím kotlíkem rozličných kultur, o San Francisku to platí dvojnásob. Výsledkem však není pevná slitina, ale spíše pestrá směs. V části přístavu zvané Fishermanʼs Wharf vařívali italští rybáři na svých bárkách zvláštní pokrm – všechny rybky a mořské plody, které se nedaly prodat na trhu, házeli do jedné nádoby a dusili ve směsi vína a rajčatové šťávy. Ještě dnes ho můžete pod názvem cioppino dostat v místních restauracích. Pokud navštívíte několik z nich, zjistíte, že cioppino má téměř pokaždé jinou chuť. Někdy je lepší, jindy horší, dokonce se může lišit chutí i ve stejné restauraci. Důvodem je, že neexistuje přesný recept, jak ho vařit, a tak je vždy výsledkem právě dostupných ingrediencí a kreativity kuchařů. San Francisko je jako cioppino. Mísí se tu ti nejbohatší s těmi nejchudšími, zarytí technokrati s básníky života i blázniví pábitelé s umělci světového renomé. Ze směsi subkultur vznikají inspirace pro další směry a město hrdě nese svůj prapor liberálního aktivismu do neprozkoumaných končin. Může nadchnout nebo zklamat, ale nikoho nenechá chladným.

San Francisco
Hmotnost 0.17 kg