Golden Gate Bridge
Úžina, jež spojuje zátoku San Francisco s oceánem, není příliš přívětivé místo. Většinu času jí protéká silný mořský proud, který čtyřikrát denně změní svůj směr. Obvykle tu fouká silný vítr, jehož rychlost může překročit až 100 km/h, a i když zrovna nedosahuje extrémních hodnot, vždy s sebou přináší oceánský chlad a občas také hustou mlhu. Jestliže k tomu připočteme seismické riziko nedalekého zlomu sv. Ondřeje, nezdá se být výsledek právě ideální lokalitou pro stavbu gigantického mostu. A tak nepřekvapí, že když se nakonec našli odvážlivci, kteří ho postavili, stal se most přes Zlatou bránu přes noc symbolem města a divem světa.
Skeptici a snílci
Severní a jižní strana sanfranciské zátoky byla propojena přívozem již v dobách před zlatou horečkou. V druhé polovině 19. stol. bylo San Francisco napojeno na železniční síť a podél pobřeží vznikla Jižní pacifická dráha, jejíž součástí byl i pravidelný přívoz mezi městem a severním břehem zátoky. První seriózní projekty na propojení obou břehů se objevily už na konci 19. stol., ale podle odborníků byla stavba v tak špatných podmínkách neproveditelná.
S nástupem automobilové dopravy se situace změnila. V roce 1916 se začalo o mostě mezi oběma břehy debatovat v tisku, ale tehdy odhadované náklady 100 milionů dolarů (dnes by to bylo něco přes dvě miliardy) každého investora spolehlivě odradily. Přes odpor skeptiků se hlavní architekt města pokusil oslovit stavitele mostů po celých Spojených státech, zda by dokázali postavit levnější stavbu.
Hozenou rukavici zdvihl zkušený mostní konstruktér z Chicaga Joseph Strauss. Měl za sebou řadu úspěšných staveb, ale ve volných chvílích se zabýval psaním poezie. Postavit most, nad nímž a jeho následnou funkčností odborníci vrtěli hlavou, pojal jako životní výzvu a završení své kariéry. Shromáždil tým architektů a inženýrů a bez prodlení se pustil do práce na projektu. V jeho týmu byl i Charles Alton Ellis, matematik a profesor stavebnictví z Illinoiské univerzity. Právě on změnil původní Straussův návrh ze segmentového na závěsný most. Strauss, ačkoliv nikdy žádný závěsný most nepostavil, akceptoval nový projekt a stal se jeho vášnivým propagátorem. Bohužel se však s Ellisem rozhádal a ještě než stavba začala, vyhodil ho z týmu. Jeho jméno se dokonce neobjevuje ani na plaketě se všemi tvůrci a dodavateli stavby na jižním pilíři. Teprve v roce 2007, na základě písemných pramenů a plánů, byl jeho přínos k současné podobě mostu vyhodnocen jako zásadní.
Ještě větší bitva než u rýsovacích prken se však odehrávala v mediálním prostoru. K odpůrcům mostu patřili jak vojenští experti obávající se, že zřícený most zablokuje strategicky důležitou úžinu, tak provozovatelé přívozů, kteří nechtěli přijít o výnosný byznys. Armáda se nakonec nechala přesvědčit a poskytla potřebné pozemky na stavbu mostu, ale zbytek oponentů se sešikoval do nepřátelského bloku a na Strausse bylo podáno více než 2000 žalob. Do toho plnou silou udeřila hospodářská krize. Zdálo se, že celý projekt skončí fiaskem, protože měl být financován z veřejných dluhopisů, ale vzhledem k vzniklé situaci se do jejich nákupu nikdo nehrnul.
Zoufalý Strauss se rozhodl navštívit zakladatele Bank of America Amadea Gianniniho, o němž věděl, že je velký kalifornský patriot. Dlouze vysvětloval nedůvěřivému bankéři význam mostu, až se nakonec Giannini zeptal: „A jak dlouho takový most vydrží?“ „Když se o něj budou naši potomci dobře starat, bude tu navěky,“ odpověděl Strauss. „Tak takový most Kalifornie určitě potřebuje,“ prohlásil Giannini. Příští den Bank of America skoupila celou emisi dluhopisů a stavba mohla začít.
Na půl cestě do pekla
Práce byly zahájeny 5. 1. 1933. Nejprve se musely vztyčit mostní pilíře. Zatímco severní se stavěl relativně rychle, neboť stál na pevnině, pata jižního se nacházela téměř 350 m od břehu. Na jeho základech mohl tým potápěčů pracovat vždy jen asi 20 minut v době, kdy se příliv měnil v odliv a nebezpečný…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – San Francisco