Cukrová třtina („caña de azúcar“) nepochází z Kuby ani z jiné karibské země. Její pravlastí byla Indie, kde rostla – aniž byla nějak využívána – především v údolí Gangy. Arabové vynalezli způsob, jak z ní získat cukr, a rozšířili ji do svých zemí, odkud se dostala i na Sicílii a Madeiru, kde Portugalci metodu získávání cukru dál vylepšili. Začala se pěstovat i v Portugalsku a Španělsku. Na Kubu ji zavedl už její první guvernér, conquistador Diego Velázquez de Cuéllar v první čtvrtině 16. stol. Dovezl ji ze sousedního ostrova Hispanioly a první plantáže založil u dnešního města Baracoa.

Ačkoliv se pěstování třtiny brzy rozšířilo až k řece Almendares na území dnešní Havany, koncem 16. stol. fungovalo na Kubě jen pět cukrovarů, resp. vodních mlýnů na cukr. Většímu rozvoji bránil nedostatek rukou, a tak 30. prosince 1595 podepsal španělský král nařízení o dovozu otroků z Afriky. První přivezl na Kubu úředně jmenovaný „dodavatel černochů“ Antonio Rodríguez de Elvas roku 1616 z Brazílie. Další výstavbu cukrovarů na Kubě podpořila britská okupace v roce 1762, během níž bylo přivezeno přes 5000 otroků a počet cukrovarů vzrostl do 13 let na 600. Kromě mlýnů vodních byly další poháněny voly a dokonce i lidmi. K ještě podstatnějšímu rozvoji došlo, když na Hispaniole produkující dosud 75 % světového cukru vypukly v letech 1791 a 1802 revoluce otroků, kteří většinu výrobních zařízení zničili. Pěstování třtiny se v té době rozšířilo především v okolí města Matanzas. V roce 1846 bylo už cukrovarů 1442 a do konce 19. stol. jejich počet vzrostl na 2000. Byly rozptýleny po celé zemi. To už ale přicházela mechanizace a s ní místo malých mlýnů velké továrny, jejichž počet se ustálil na 400. Kolem cukrovarů rostly domky pro zaměstnance a postupně vznikala celá města, jež převzala jména po původních cukrovarech. Pro přepravu cukru do přístavů vznikla solidní železniční síť, napojená na trať vedoucí středem ostrova od západu do Santiaga na východě. Export cukru směřoval hlavně na severoamerické trhy, které též rozhodovaly o cenách. Rozvoji cukrovarnictví bohužel padly za oběť původní kubánské lesy.

Přes sedm milionů tun cukru vyrobených v roce 1952 znamenalo dodnes platný absolutní rekord nejen na Kubě, ale i mezi ostatními cukrovými producenty. V posledním předrevolučním roce 1958 se na Kubě vyrobilo 5 689 500 t cukru. Od té doby produkce neustále pomalu klesala. V roce 2006 se už vyrobilo pouhých 1,2 milionů tun, ale plánovalo se rozšíření osevních ploch třtiny o třetinu.

Pěstování cukrové třtiny bylo na Kubě vždy ekonomickou činností číslo jedna a prakticky monokulturní hospodářství Kuby (80 % jejího vývozu) působilo vážné…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Kuba