Chenonceau, „Zámek šesti žen“ rozhodně nepatří k největším či historicky nejvýznamnějším ve Francii, přesto však je díky své romantické poloze, pikantní historii, krásným zahradám i četným uměleckým dílům v interiérech druhým nejnavštěvovanějším v celé zemi.
Už na počátku 12. stol. stával na severním břehu řeky Cher, levostranném přítoku Loiry, nevelký hrad rodu Marquesových, stavba na čtvercovém půdorysu s nárožními věžemi, obklopená vodním příkopem, a za ní mlýn spočívající na dvou mohutných pilířích v korytě řeky a poháněný přímo jejím proudem. I ten byl opevněn na způsob malého hrádku přístupného jen přes padací most. Přibližně takhle vypadal ještě v roce 1512, kdy se Pierre de Marques octl ve finanční tísni a svého sídla se musel vzdát.
Novým majitelem se stal mocný hodnostář Thomas Bohier, generální výběrčí daní v Normandii a posléze správce financí Františka I., který se rozhodl přestavět bývalý mlýn na zámeček pro sebe a svoji manželku Kateřinu. Stavbu prováděl (a možná i navrhl) Pierre Nepveu zvaný Trinqueau, jenž si vedl zcela radikálně: Až na oba nosné pilíře mlýna a jedinou věž z původního hradu (dodnes nesoucí jméno rodiny zakladatelů) dal zbořit všechny středověké stavby a na základech mlýna, přímo nad vodou, se pustil do stavby zámečku v novodobém duchu. Zvnějšku sice připomínal středověký hrad, patrně i vlivem původního půdorysu, ale vnitřek budovy vykazoval už charakter vyrovnané a přehledné renesanční stavby. Při pohledu zvenčí vypadá zámeček jako sevřený kubus se štíhlými, spíše ozdobnými nárožními věžemi a strmými gotickými střechami prolomenými vikýři, zato vnitřek je uspořádán podle osové chodby obklopené symetricky umístěnými místnostmi. Svou povahou renesanční je i pravoúhlé schodiště vedoucí do dvou vyšších pater, kde jsou komnaty rozložené podle stejného symetrického principu. Renesanční je též podoba průčelí, do značné míry připomínající dobové úpravy zámku v Amboise, a stejnému duchu byl přizpůsoben i vzhled okrouhlé věže před vchodem.
Na stavbu povětšinou dohlížela Bohierova manželka Kateřina Briçonnetová, protože on sám provázel Františka I. na jeho italském tažení, a tak některé prameny uvádějí právě Kateřinu jako první z oněch „šesti žen“, které daly zámku jeho přezdívku. Jiným jeho označením je také Château des Dames, „dámský zámek“.
V roce 1521 byla vysvěcena kaple v přízemí, dokončená jako poslední, ale Bohier si zámku moc neužil, protože už roku 1524 zemřel a manželka ho následovala o dva roky později. Navíc dal král hned po Bohierově smrti provést kontrolu jeho účetnictví, při níž vyšly na světlo podivné věci. I když se konečné hodnocení taktně vyhnulo slovu „zpronevěra“, byl Bohierův syn a dědic Antoine žádán o úhradu tak vysoké pohledávky, že ji nedokázal pokrýt veškerý rodinný majetek. Zaplatil, co mohl, a zbytek mu král „za služby monarchii“ velkoryse odpustil, avšak součástí splátky bylo i celé panství. To se stalo roku 1535 a pro zámeček nastala nové éra – éra dámských vladařek.
První z nich byla Diana de Poitiers. Vysoce urozená a půvabná žena, narozená v roce 1499 a od dětství spjatá s královským dvorem, znala ještě jako děti oba syny Františka I. Když v roce 1531 ovdověla, stala se vychovatelkou mladšího z nich, Jindřicha. Neškodná náklonnost mezi ní a o dvacet let mladším chlapcem se nakonec proměnila v milenecký vztah, který se brzy stal veřejným tajemstvím. Obratná Diana si dokázala poradit i se vztahem k jeho manželce, Kateřině Medicejské, a nakonec se mezi Dianou a oběma „dětmi“ (při svatbě jim oběma bylo 14 let) vytvořil zvláštní, všemi tolerovaný trojúhelník, v němž Diana hrála roli zkušené hlavy rodiny a s láskou pečovala i o Kateřininy děti. Po svém nástupu na francouzský trůn jako Jindřich II. ji nový král bez rozpaků zahrnoval velkolepými dary a tituly. Jako jednu z prvních věcí jí v roce 1547 daroval zámek Chenonceau.
Diana byla dobrá hospodářka a pro zámek to bylo šťastné období. Podílela se na vybavení interiérů, zakládala zahrady (jedna z nich nese dodnes její jméno) a pro spojení s levým břehem řeky dala prodloužit půdorys zámku o solidní, 60 m dlouhý kamenný most podle projektu královského stavitele Philiberta de lʼOrme. Dianino období na zámku Chenonceau ukončila Jindřichova smrt při jinak neškodném turnaji v roce 1559, když štěpina zlomeného protivníkova dřevce pronikla hledím Jindřichovy přílby a vnikla mu do oka. Ovdovělá Kateřina se stala poručnicí svých nezletilých synů a vládkyní země, kterou pak, i když synové dospěli a postupně usedali na trůn, ovládala až do své smrti v roce 1579. Zbavit se Diany byl jeden z prvních úkolů, které si předsevzala, a učinila to celkem elegantním způsobem, když jí náhradou za Chenonceau dala svůj zámek Chaumont na svazích nad Loirou…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Zámky na Loiře