Doslova v objetí hor leží čtvrtmilionový Brašov, město bohaté historie, hospodářské a kulturní centrum oblasti Ţara Bârsei, německy Burzenland. Je však též východiskem k výletům do jedné z nekrásnějších oblastí Rumunska a klíčem k průsmykům na cestě na jihovýchod země a k Černému moři.
Rumunsky se jmenuje Braşov, ale v důsledku celých staletí příslušnosti k uherskému království má též maďarské jméno Brassó a jako hlavní centrum sedmihradských Sasů rovněž německé Kronstadt. Jeho počátky sahají do začátku 13. stol., kdy uherský král Ondřej II. potřeboval zabezpečit východní hranice země proti Kumánům, a tak pozval z Palestiny řád německých rytířů, jimž v roce 1211 svěřil do správy území na východě Sedmihradska, zvané latinsky Terra Borza nebo německy Burzenland. Pro ilustraci poměrů můžeme připomenout, že jedinou ochranou hranic před útočníky byl tehdy zhruba 10–40 km široký pás země porostlý neprostupnými křovinami, který měl zabránit rozvinutí jezdectva… a to bylo vše.
Hned po příchodu rytíři založili opevněné město, které nazvali latinsky Corona, německy Kronstadt, a k jeho osídlení zvali kolonisty z řad saských osadníků ze Sedmihradska, ale hlavně z Německa. Zároveň s městem pro ně založili též řadu vesnic v jeho okolí, ale těm se věnujeme na jiném místě a s dějinami řádu se zde také rozloučíme. Král totiž velmi brzy pochopil, že z „kukaččího vejce“ v Brašově mu vzniká stát ve státě… a už po třinácti letech řád vypudil. Rytíři se potom uchytili v Pobaltí, ale to už je jiná historie.
Opevněný Kronstadt měl zpočátku také poslání „útočištného hradu“ (německy Zufluchtburg), což byla, vedle opevněných kostelů, další sedmihradská specialita. Rozlehlý areál obehnaný hradbami měl totiž v případě nebezpečí poskytnout ochranu obyvatelům z okolí, mnohdy i včetně domácích zvířat, a umožnit jim tak přečkat nejhorší chvíle nepřátelských nájezdů. Osamělé tlupy útočníků obvykle nemívaly čas a trpělivost k delšímu obléhání, ale nebylo tomu tak vždycky: později, zejména za tureckých válek, se Brašov mnohokrát octl v rukou nepřátel. Přesto se už během 14. stol. rozvinul v bohaté město s kamennými patricijskými domy, výstavnou radnicí, s kláštery, špitály, tržištěm a všemi obvyklými náležitostmi včetně velkolepého farního kostela. Základem jeho prosperity byla mimo jiné i poloha při obchodní cestě spojující Sedmihradsko s Valašskem na opačné straně hor.
Na sklonku 15. stol. žilo v Kronstadtu přes 10 000 obyvatel, kromě Sasů to byli Rumuni, Maďaři, Bulhaři, Židé, všudypřítomní Romové a kupodivu též Řekové a dokonce i arménští kupci. Jako do všech německých jazykových oblastí, i sem ve 20. letech 16. stol. pronikla reformace, ale vedle náboženských témat zde žily i myšlenky soudobého humanismu; to vše za přispění vlastních tiskáren a fungujícího školství, které přetrvalo i dlouhá období cizí nadvlády. Výhodná poloha při cestě přes horské průsmyky totiž měla své neblahé důsledky v tom, že Brašov na hranicích mezi Uhrami a Osmanskou říší postihovaly změny v příslušnosti, od uherského království přes autonomní knížectví pod tureckou správou až po habsburskou monarchii, k níž patřil až do konce 1. sv. války.
Nejvýznamnější pamětihodnosti v Brašově jsou však spojeny především s jeho počátky. To platí zejména pro gotický farní kostel, nazývaný prostě Biserica Neagră neboli „Černý kostel“, považovaný za největší svého druhu v jihovýchodní Evropě. Na místě starší svatyně byl založen v roce 1383 a váže se k němu pověst o chlapci, který upozornil jednoho z kameníků na špatně založenou zeď, ten jej shodil z věže a mrtvolku kdesi zazdil. Stavba se táhla přes většinu 15. stol. a několikrát byla přerušena. Nelibost nad tím vyjadřují i listiny papežů Martina V. a Sixta IV. z let 1423 a 1484. Není proto divu, že presbytář i prostorné síňové trojlodí s osmibokými pilíři nesou znaky pozdní gotiky; prostorový účinek poněkud oslabují jen tribuny vložené do bočních lodí, typický znak luteránských kostelů…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Rumunsko