Vzduch se mihotá vedrem a rozpálený asfalt cesty, která se táhne jako pravítko kamenitou pouští, se v dálce vlivem faty morgány mění v tekuté zrcadlo. Na obou stranách vidíme pustě vyhlížející pohoří a dno údolí pozvolna přechází v bílou solnou pláň, na níž mizí veškeré známky vegetace. Zastavujeme na parkovišti, abychom si zblízka prohlédli bezútěšnou krajinu. Už po prvním kroku z nitra klimatizovaného vozu je jasné, že na tuhle teplotu se lze jen těžko teoreticky připravit. S respektem vdechujeme rozpálený suchý vzduch a začínáme chápat, proč nese tohle místo svůj ponurý název. The Death Valley – Údolí smrti.
Ve srážkovém stínu
V roce 1994 odhlasoval americký Kongres zákon California Desert Protection Act (Ochrana kalifornských pouští), který povýšil dva významné přírodní celky chráněné dosud jako národní památky na národní parky – Joshua Tree a Death Valley. Údolí smrti se tak stalo největším národním parkem v kontinentálních USA (mimo Havaj a Aljašku). Na ploše 13 647 km2 nezahrnuje jen údolí, ale i okolní pohoří a další krajinu za nimi. Samotné údolí tvoří příkopová proláklina, která vznikla před třemi miliony let jako reakce na napětí v zemské krustě. Geologické tahy způsobily zpřetrhání vrstev a vzájemný posun jedné po druhé, a tím vznik několika obřích paralelních trhlin orientovaných severojižním směrem. Došlo k tomu na samém okraji Velké pánve, která se zde dotýká závětrné části Sierry Nevady.
Údolí smrti je asi 240 km dlouhé a 5–25 km široké. Počítáno od hřebenu Sierry Nevady je v pořadí až třetím údolím a současně tím nejhlubším. Tato kombinace z něj následně činí i nejteplejší a nejsušší místo Severní Ameriky. Větry od Pacifiku sice nesou spoustu vláhy, ale většina z ní spadne na návětrných svazích hor. Ochlazený vzduch pak klesá do první prolákliny, kde se ohřívá, znovu stoupá vzhůru a opět se zbavuje zbytků vláhy. Když překoná Panamintské pohoří nad Údolím smrti, neobsahuje již žádnou vlhkost. Opět klesá ke dnu, které je díky minimální vegetaci a nedostatku oblačnosti rozpálené sluncem. Zde se ohřeje a znova stoupá vzhůru. Díky sevřenosti údolí se tenhle proces během dne několikrát opakuje a vzduch pokaždé zvýší svoji teplotu o několik stupňů. Není divu, že v letních měsících pak dosahují denní teploty přes 50 °C. Je tu větší teplo než v tropickém pásmu, ačkoliv jeho oficiální začátek, obratník Raka, leží téměř 1500 km vzdušnou čarou směrem na jih. Rekord naměřený v červenci 1913 (56,7 °C ve stínu) se stal nejvyšší naměřenou teplotou na Zemi a byl překonán až v 60. letech, kdy byla v Lybijské poušti zaznamenána teplota o jeden stupeň vyšší. Proti lybijskému měření však byla vznesena řada námitek pro nepřesnost a Světová meteorologická organizace ho v roce 2012 prohlásila za neplatné.
O existenci tohoto extrémně horkého a suchého místa neměla bělošská populace až do poloviny 19. stol. ani ponětí. V údolí žily poměrně nerušeným způsobem života malé skupiny indiánů z kmene Timbiša šošonské jazykové skupiny. Život v extrémních přírodních podmínkách, kde každá chyba mohla být chybou poslední, nelákala ani jejich sousedy, ani hispánské kolonisty. Teprve v roce 1850 se svět o tomto údolí dozvěděl z příběhu, který se stal jeho aktérům téměř osudným.
Výprava devětačtyřicátníků
Píše se rok 1849. V mormonském městě Salt Lake City se formuje karavana oplachtěných vozů, které se s novými osadníky chystají do Kalifornie. Před nimi leží náročný přechod Velké pánve a Sierry Nevady. Právě v jejím západním podhůří se před rokem našlo zlato a celá skupina je jako na trní. Jenže je říjen a trochu pozdě na přechod nebezpečných průsmyků. Všem ještě rezonuje v uších hrůzný příběh o Donnerově skupině, která se v roce 1846 pokusila o pozdní přechod Sierry Nevady a již sněhová bouře uvěznila v horách na celou zimu. Přežili jen někteří, a to jen díky tomu, že se živili masem svých méně šťastnějších soudruhů.
Nakonec karavana opouští Salt Lake City v počtu 107 vozů pod vedením zkušeného mormonského průvodce Jeffersona Hunta. Jediná možná cesta vede po stezce Old Spanish Trail, která překonává Sierru Nevadu v jižní bezpečné části. Cesta ke zlatu se tak nebývale prodlužuje, protože naleziště se nachází pod severní částí Sierry Nevady v údolí Sacramento.
Dlouhá karavana se pohybuje tak rychle, jak kráčí její nejpomalejší vůl, a zřejmá oklika není po chuti zvláště mladší části skupiny. Není divu, že dopřejí sluchu osamělému zlatokopovi, který jim ukazuje ručně kreslenou mapu, na níž vede zkratka k hřebenu Sierry Nevady do jakéhosi snadno prostupného Walkerova průsmyku. Taková zkratka by ušetřila 500 mil cesty a mnoho dní strádání. Mladší členové výpravy si vynutí svolání schůze a prosadí novou trasu. Nikdo nebere v potaz skutečnost, že zlatokop není žádný kartograf a celý podnik je neuváženým rizikem. Marně protestující Hunt zůstává na Staré španělské stezce a pokračuje se zbytkem vozů v původním kurzu.
Nová trasa však není tak snadná, jak se zdálo. Mnoho přírodních překážek ve formě skalních hřbetů a proláklin způsobí, že část rodin si začíná uvědomovat, že se zkratkou nebude vše úplně v pořádku. Po několika dnech se většina vrací na Old Spanish Trail a dostihne Huntovu skupinu, se kterou pak pokračuje dál. Na kurzu zlatokopovy zkratky však tvrdošíjně zůstává asi 20 vozů.
Po dvou měsících vyčerpávajícího putování pouštní krajinou, bez zásob a s rozbitými vozy, sestoupí do Údolí smrti. Před nimi se tyčí téměř souvislý hřeben Panamintského pohoří a ve skupině se různí názory na další postup. Nakonec dojde k jejímu rozdělení, většina rodin spálí své vozy, na ohni usuší maso z tažných volů, pobere ze svého majetku, co unese, a pěšky se vydá přes Panamintské pohoří. Rodiny Benetova a Arkanova se po marném pokusu překonat pohoří s vozy vracejí na dno údolí. Jsou hladoví, k smrti unavení, jedna z žen je těhotná. Jediní, kdo jsou schopni nějaké akce, jsou dva mladí muži William Manly a John Rogers – sirotci, kteří se připojili k výpravě a spřátelili se s oběma rodinami. Pěšky vyrazí přes hřeben sehnat zásoby. V domnění, že překračují Sierru Nevadu, všichni věří, že se brzo vrátí. Za Panamintským údolím je však další údolí a další hřeben a další údolí, a tak trvá téměř měsíc, než se oba muži vrátí se zásobami. Jeden ze starších mužů čekání nevydrží…
S novými silami vyrážejí obě rodiny přes Panamintský hřeben, ale bude jim trvat ještě dalších 23 dní, než dorazí do civilizace. Nahoře na hřebeni se prý jedna z žen otočí a zvolá: „Sbohem, Údolí smrti.“
Jedno z nejméně přívětivých míst planety dostalo své jméno.
Údolí smrti či života?
Poté, co se Údolí smrti dostalo na mapu Kalifornie, začali se v něm pohybovat první prospektoři. Někteří našli zlato, jiní stříbro, ale naleziště byla rychle vytěžena a zlatokopecké tábory v extrémních podmínkách mizely stejně rychle, jako vznikaly. Jediné zlato, které nezmizelo, byl borax – „bílé zlato“ z Údolí smrti…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Jihozápad USA