Dějiny
Jako malá jsem si s oblibou listovala v Kapesním atlasu světa. Vedle mapek a vlajek jednotlivých států mě zaujala podivná anomálie: Sjednocená arabská republika se rozkládala na dvou kontinentech, aniž by spolu obě sjednocené země – Egypt a Sýrie – vůbec sousedily. Původně měl být součástí této podivné konfederace i Jemen, ale nakonec se nepřipojil a Sýrie si svou účast po třech letech taky rozmyslela. Jediné, co je v letech 1958–1961 spojovalo, byl panarabismus a odpor k západním mocnostem a Izraeli.
Pravda, s mocnostmi si novodobý Egypt užil svoje. Alexandr Veliký ještě s poslední faraonskou dynastií nakládal celkem smírně a založil tu prosperující přístav nesoucí dodnes jeho jméno, ale Římané po smrti poslední královny Kleopatry učinili z provincie Aegyptus pouhou obilnici a zdroj orientálního koření. Nejprve proti vůli vládnoucích, později naopak jako státní náboženství zapustilo v zemi kořeny křesťanství. Jenže s následnou byzantskou nadvládou už byly zase potíže, proto když Muhammadovi nástupci chalífové vytvořili na Arabském poloostrově mocnou říši, Egypťané se jejich expanzi nijak nebránili: viděli v nich spojence. Křesťanství si uchránili jedině Koptové.
V roce 969 dobyla Egypt šíitská dynastie Fátimovců a povýšila provinční Káhiru na islámskou kulturní a vědeckou metropoli. Mor a neúroda učinily tomuto rozkvětu na počátku 11. stol. konec. Před nebezpečím křižáckých výprav se Fátimovci obrátili o pomoc k Turkům. Ti přišli s vojskem a už se ze země nehnuli. Generál Saladin se roku 1171 prohlásil sultánem a později dobyl na křižácích Jeruzalém i Palestinu. Nakonec vládu jeho dynastie ukončila palácová garda mamlúků – někdejších otroků rovněž tureckého původu. Jejich vojenská síla byla účinná: Odvrátila útok Mongolů, kteří zničili Bagdád, a vyhnala křižáky z Palestiny. Káhira se teď stala hlavním střediskem islámu a země bohatla z kontroly námořních cest – až do té dob, než Vasco da Gama v roce 1498 objevil novou námořní cestu do Indie a než v roce 1517 učinil turecký sultán Selîm I. z Egypta osmanskou provincii. Osmanská nadvláda pak formálně trvala až do 1. sv. války. Mamlúkové však nadále zastávali významné funkce, čemuž měly postupně zamezovat vojenské oddíly janičářů.
Mocenských potyček chytře využil Napoleon. S mamlúky si ještě poradil, s britským admirálem Nelsonem však nikoliv. Přesto jeho vylodění v Egyptě mělo velký význam kulturní – objevil totiž světu starý Egypt. Soupis památek a nález Rosettské desky vytvořily základ pro rozluštění hieroglyfického písma francouzským vědcem Champollionem.
Mocenské bitky po odchodu Francouzů ukončil turecký místodržící, pozdější místokrál Muhammad Alí. Porazil Brity i mamlúky, vyzbrojil armádu, zmodernizoval zemi, zakládal školy i vojenské akademie, zavedl pěstování bavlny. V listopadu 1869 pak jeho vnuk Ismáíl Paša otevřel Suezský průplav, nad nímž však ekonomickou kontrolu brzo převzali Britové a Francouzi. Ismáílův syn Tawfíq nakonec Brity požádal i o pomoc proti vojenské vzpouře. A Britové se už ze země taky nadlouho nehnuli; za první světové války ho prohlásili svým protektorátem, ovšem domácí obyvatelstvo spíš vysávali, než chránili. Egypťané po válce požádali mírovou konferenci v Paříži o nezávislost. Té se dočkali v únoru 1922, kdy nejmladší Ismáílův syn Fuʼád I. vyhlásil Egyptské království. Ústava z něj pak učinila konstituční monarchii, kde se však o moc přetahoval královský dvůr, nejsilnější parlamentní strana Wafd a britský generální konzul. Za 2. sv. války se politické kolbiště změnilo ve vojenské: německý generál Rommel proti Britovi Montgomerymu. V roce 1948 se Egypt podílel na sjednocené invazi arabských sousedů do nově založeného židovského státu Izrael, ten se však proti očekávání ubránil.
Kralování v Egyptě definitivně skončilo v létě 1952, kdy moc převzali tzv. Svobodní důstojníci. Rok nato byla vyhlášena Egyptská arabská republika. Jejím prvním prezidentem se stal generál Muhammad Nadžíb, ale faktickou hlavou státu byl vojenský guvernér plukovník Džamál Abd an-Násir. Když zestátnil Suezský průplav, jeho finanční podílníci si to pochopitelně nenechali líbit. Nakonec se však britská, francouzská a izraelská okupační vojska musela na nátlak USA a SSSR stáhnout. To znamenalo nejen triumf Násirův, ale i počátek vlivu Sovětského svazu na Blízkém východě.
Po další porážce Arabů v šestidenní válce proti Izraeli v červnu 1967 však hrozil nový převrat. Násirovu svržení zabránil pravděpodobně jen jeho skon na podzim 1970. Prezidentem se stal další člen někdejšího vedení Svobodných důstojníků Anwar as-Sádát, který však Násirovu politiku nesdílel. Vykázal ze země sovětské poradce a orientoval se na Západ. Egypt pod jeho vedením získal v jomkipurské válce roku 1973 od Izraele zpátky Sinajský poloostrov a po šesti letech s ním v Camp Davidu pod záštitou amerického prezidenta Cartera uzavřel jako první arabský stát mírovou smlouvu, čímž uznal právo Izraele na existenci. Sádát za to dostal Nobelovu cenu míru, avšak v roce 1981 se stal obětí atentátu. Jeho nástupce Husní Mubárak se v politice udržel přes 30 let, vyvedl Egypt z mezinárodní izolace, byl hlavním spojencem USA proti iráckému diktátorovi Saddámu Husajnovi, ale nakonec si sám osvojil natolik autokratické zvyky, že musel za tzv. arabského jara roku 2011 z Egypta uprchnout (později byl odsouzen a zase osvobozen). Muhammad Mursí, který ho nahradil, vydržel v prezidentském úřadu pouhý rok, než byl po dalším vojenském převratu sesazen. V roce 2014 ho nahradil s podezřelým ziskem 96 % volebních hlasů vojensky tvrdý maršál Sísí. A tady prozatím politická historie Egyptské arabské republiky končí.