Nejvyšším vrcholem Žďárských vrchů je Devět skal (836,3 m n. m.) severovýchodně od Žďáru nad Sázavou. Nabízí jeden z nejkrásnějších výhledů na lesy Vysočiny a navíc i možnost navštívit během jediného dne také nedalekou Žákovu horu (810 m n. m.) se stejnojmennou národní přírodní rezervací a naučnou stezkou.
K Devíti skalám se sbíhají turistické cesty z několika stran. My se na ně vydáme od jihu, po žluté turistické značce z Fryšavy pod Žákovou horou. Pokud tam přijedete autem, parkoviště najdete u kostela sv. Matouše. Po chvilce vstoupíme do hustého lesa poskytujícího svěží stín i v tom nejparnějším létě. Stoupáme do mírného kopce až pod Lisovskou skálu, kde se k nám na chvíli připojí červená značka. Tady začíná strmější stoupání, ale netrvá dlouho. Odměnou za vynaloženou námahu je kruhový výhled do dalekého okolí. Při dobré viditelnosti až na Králický Sněžník nebo Krkonoše. Pokud máte dojem, že se v dálce něco leskne, nemýlíte se. Je to vrchol Ještědu se známou stavbou hotelu a televizního vysílače. Západním směrem se rozprostírá Polabská nížina a vykukuje Kunětická hora.
Název vrcholového skalního města je odvozen od devíti skalních bloků, které vznikly mrazovým zvětráváním ruly ve starších čtvrtohorách. Tyto klimatické procesy roztrhly jednolitý skalní blok na menší útvary s poetickými jmény jako Záludná věž, Strmá věž, Trůn či Milenci, které jsou dnes vyhledávaným cílem horolezců. Jak už jsme uvedli výše, o výhled ze skal však nejsou ochuzeni ani běžní turisté, kteří mohou vstoupit na jeden skalní blok opatřený zábradlím. V roce 1976 byly skály, které patří do katastru obce Moravské Křižánky, vyhlášeny přírodní památkou.
Sousední Žákovu horu na rozdíl od Devíti skal, jejichž balvany svítí skrze stromy do daleka, rozeznáte v okolním lesním moři jen stěží. Je zaoblená, schovaná v lesním porostu. Zásluhou hrabat Kinských, jimž toto polesí patřilo a v restituci jim bylo po roce 1989 navráceno, bylo území Žákovy hory vyhlášeno už v roce 1933 přírodní rezervací. Dnešní národní přírodní rezervace na ploše více než 38 ha chrání mimořádně zachovalý komplex přirozených pralesovitých lesních společenstev, převážně květnatých bučin a na temeni Žákovy hory smrkových bučin. Z dřevin tu převládá buk lesní doplněný javorem klenem a mléčem, místy smrkem ztepilým, olší lepkavou, jilmem horským, jasanem ztepilým a jeřábem ptačím. I v bylinném podrostu najdeme druhy, které z okolních, dnes již převážně smrkových lesů vymizely: kyčelnici devítilistou a cibulkonosnou, svízel vonný, vraní oko čtyřlisté, bažanku vytrvalou či čarovník alpský. Bohaté je zastoupení chorošů a jiných dřevokazných hub, ale také třeba ptáků – vyskytuje se jich zde na padesát druhů. V hojném počtu tu žijí obojživelníci jako čolek horský či ropucha obecná, ojedinělé je druhové bohatství hmyzu.
Žákova hora je zajímavá i tím, že leží na hlavním evropském rozvodí mezi Severním a Černým mořem. Nedaleko od ní je místo, kterému se říká U Sražené vody. Jde o umělý kanál se stavidlem, jehož nastavením lze vodu pouštět buď do řeky Svratky a dále do Černého moře, nebo do Stržského potoka, jehož vody směřují do Severního moře. Turisté se mohou osvěžit v několika studánkách, například v Eleonorce nebo Stříbrné studánce, o které se traduje, že je jedním z pramenů řeky Svratky, kterou svými verši proslavil básník Vítězslav Nezval. Mnohé turisty zaujme také jeden z bodů trigonometrické sítě ČR, jenž byl na vrcholu Žákovy hory zřízen v roce 1946.
Žákova hora je však především místem, které oplývá zvláštním kouzlem, a tak bychom naši pozvánku k výstupu neměli zakončit tak prozaicky. Zatímco původ názvu Devět skal je zřejmý, vznik jména Žákova hora halí opar tajemství. Říká se, že do zdejších lesů chodili rádi odpočívat žáci z nedalekého cisterciáckého kláštera ve Žďáře nad Sázavou. Jednou je v lese zastihla bouře a prý se už nikdy do kláštera nevrátili. Na jejich počest pak hora dostala své jméno. Jiná pověst praví, že na vrcholu kdysi dávno existovala kuželna se zlatými kuželkami, která se jednoho dne propadla do země i s pokladem. Inu, kdoví, jak to všechno bylo. Jisté je, že toto místo je i dnes čarovné svým tichem, vůněmi a okolní zelení. Zpět do Fryšavy se vám odtud určitě chtít nebude.
Další články z vydání o Vysočině naleznete zde