Tak by mohlo začít tradiční vyprávění o důmyslném rytíři de la mancha a místech, která navštívil. Jenže Don Quijote je něco jako český Cimrman. Nikdy reálně neexistoval, a pokud tedy chceme vidět místa, kde údajně probíhaly jeho rádoby hrdinské činy, měly by naše cesty vést spíše po stopách toho, kdo mu vdechl život, Miguela de Cervantese. Jako výběrčí daní procestoval téměř celé Španělsko, především pak oblast La manchy. A právě zde je soustředěno nejvíce míst, která se v jeho slavném románu objevují.
Dílo, které vypráví o dobrodružstvích chudého šlechtice, jenž se chtěl slavným a hrdinným rytířem, napsal Miguel de Cervantes v 17. stol. Toto období je ve španělské literatuře označováno jako zlatý věk, a tak není divu, že v roce 2005, kdy se připomínalo 400. výročí prvního uveřejnění slavného románu, vznikla Evropská kulturní trasa po stopách Dona Quijota. A to ta nejdelší, jaká ve Španělsku existuje, dlouhá asi 2500 km. Zajímavých míst spojených s „rytířem smutné postavy“ je zjevně mnoho, ale my se vydáme jen do těch nejzajímavějších v kraji Kastilie-La Mancha a bude to cesta literární, tak trochu fikce a realita zároveň.
Boj s obry
Don Quijote, jak známo, bojoval s obry, kterými ve skutečnosti byly větrné mlýny. A těch je v této oblasti nespočet. Například u města Consuegra v provincii Toledo jich stojí hned 12 v řadě za sebou. Každý má své jméno inspirované románem. Ten, který nese jméno Rucio (Sancho Panza tak označoval svého osla podle „nijaké“ barvy jeho srsti), kompletně opravil a zprovoznil restaurátor větrných mlýnů Juan Bautista Sánchez Bermejo. Jako jediný větrný mlýn ve Španělsku je dnes každodenně v provozu a turisté se v něm mohou na vlastní oči seznámit s tím, jak se tam kdysi mlelo. Nicméně mlýny v Consuegře nebyly těmi, které inspirovaly Cervantese, aby zavedl Dona Quijota do země obrů. Pro mnoho literárních odborníků jsou těmi pravými větrnými mlýny ty, které stojí v Campo de Criptana. Toto tvrzení podporují údaje shromážděné v Typografických soupisech Filipa II. (1575) a v pozemkovém rejstříku markýze de la Ensenada (1752), kde se uvádí, že Criptana byla jediným městem z celého kraje La Mancha, které mělo 34 mlýnů. A stejné číslo je zmíněno ve slavné VIII. kapitole prvního dílu, kde Cervantes píše: „Vtom spatřili třicet nebo čtyřicet větrných mlýnů.“ Dnes je mlýnů pouze deset, ale některé z nich pocházejí z 16. stol. Posledním třetím místem, kde se v regionu bělají větrné mlýny, je Mota del Cuervo v provincii Cuenca. Tam jich je sedm a určitě nemají nic společného s románem, protože jsou nové, z roku 1960, s výjimkou jediného původního, mnohem staršího. Přezdívá se mu levotočivý, protože jako jediný ze všech se otáčí proti směru hodinových ručiček.
Za vysněnou láskou
Do světa se Don Quijote de la Mancha vydal hledat kromě dobrodružství hlavně lásku. Jeho kroky, společně se Sancho Panzou, vedly do vesnice El Toboso. Tady se odehrál přerod obyčejné venkovanky v krásnou Dulcineu. Vesnička El Toboso je vzdálena od Campo de Criptana pouhých dvacet minut autem a i přesto, že není velká, stojí za návštěvu. Prvním překvapením je, že ulice nesou nápisy s úryvky z kapitol, které se vesnice a příběhu týkají. A pak tu je především dům Casa de Dulcinea. Traduje se, že to byl dům Any Martínez Zarco de Morales (sladké Any), která inspirovala Cervantese k vytvoření postavy Dulciney. Jde o ukázku typického španělského obydlí z 16. stol. Na náměstí Plaza Mayor najdete také pomník, který obec věnovala Dulcinee a jejímu obdivovateli. A kromě toho je zde i malé, ale na tak malou obec velmi unikátní muzeum založené ve 20. letech minulého století. Vlastní na 700 různých vydání románu ve více než 70 jazycích, přičemž většina zdejších výtisků je podepsána různými osobnostmi politického a kulturního života – od Mussoliniho přes Fidela Castra či Ronalda Reagana až třeba po Nelsona Mandelu. V muzeu nechybí ani krásné vydání v češtině s ilustracemi Josefa Lieslera. Ke kuriozi…
Úplné znění článku naleznete zde