Doutníky

Kdybych v nebi nemohl kouřit, tak bych tam raději nešel.

Mark Twain

Když Kryštof Kolumbus dorazil na Karibské ostrovy, domorodci jej zaujali podivuhodnou zálibou. Z neznámé rostliny si balili ruličky, které po vložení do úst zapalovali jako pochodně, a vyfukovali dým.

Doutník je dodnes spojený s představou Kuby a krásné mulatky rolující tabákové listy na svém nahém stehně. V duchu této tradice i sir Winston Churchill prohlašoval, že „stále nosí Kubu na svých rtech“. To je ale minulost. Na první místo světového exportu doutníků se dostala Dominikánská republika a balení doutníků je téměř výhradně mužská záležitost. Znalci se shodují i v tom, že kvalita dominikánských doutníků již dávno překonala doutníky kubánské, kterým zůstalo jen slavné jméno a v USA i punc částečně zakázaného ovoce.

Mezi deseti nejlepšími značkami prémiových doutníků jako jsou například Dunhill, León Jimenes, Peterson, Arturo Fuente, La Aurora nebo Don Esteban, zůstávají jen tři z Kuby, zatímco ostatní pocházejí z Dominikánské republiky. Ale vysoce hodnotné jsou i méně známé místní značky, často i bez papírových prstýnků, symbolů vysoké kvality.

Tabák se ve velkém pěstuje v různých částech světa, především v Číně a Brazílii, ale kvalitní doutníkový tabák pochází převážně z Karibiku. V Dominikánské republice se ročně vyrobí na 150 milionů doutníků, z nichž se převážná část vyváží, a tvoří tak až dvě třetiny světového exportu. Většina doutníků se vyrábí strojově, mecanizados, ale tradici tu mají hlavně ty ručně balené.

Nikdo z turistů přijíždějících do Dominikánské republiky by neměl vynechat návštěvu některé z mnoha dílniček na výrobu ručně balených doutníků. I v případě, že nepatříte mezi vyznavače kouření a cigaretový kouř je vám odporný, vůně tabákových listů a dovednost místních baličů si vás jistě získají. Kromě toho doutníkový dým z čerstvých výrobků je chuťově příjemný, takže si z něj i odpůrci cigaret mohou bez obav potáhnout.

Zvědavě vcházíme do jedné z drobných tabákových manufaktur, ukrytých v úzkých uličkách Santo Dominga. V malé, tabákem provoněné místnůstce sedí jen dva baliči. Vesele se usmívají a kývají na pozdrav. A jsou připraveni podat vám základní informace. První z nich, Ernesto, naznačuje, že nejprve si musí člověk k doutníku přivonět. A i nekuřák musí uznat, že ten právě ubalený doutník skutečně krásně, dalo by se říci mužně voní. Druhý z baličů, Antonio, zase nadšeně vysvětluje a zároveň předvádí, jak se takový skvost rodí. Doutník se skládá ze tří základních částí. Vnitřní výplň (španělsky tripa, anglicky filler) tvoří méně vzhledné listy, které však určují hlavní chuť doutníku. Listy mohou být buď dlouhé, long filler, nebo krátké, short filler, a to zejména u strojových doutníků. Tato výplň je obalena vázacím listem (capote / binder), který ovlivňuje kvalitu kouření – pokud je list příliš utažený, doutník bude špatně hořet, je-li volný, doutník vyhoří moc rychle. Poslední vrstvou je krycí list (capa / wrapper), který určuje vzhled doutníku. Na tuto závěrečnou úpravu jsou vybírány jen ty nejlepší a nejkvalitnější tabákové listy z celé úrody. Mají málo žilek, jednotnou barvu a musí být bez vad – prasklinek a dírek.

V malých dominikánských dílničkách pocházejí všechny tři druhy listů z místních tabákových polí a někdy i od jednoho pěstitele. Velké, světově proslulé firmy používají na své nejšpičkovější doutníky tzv. kupáž, tedy směs těch nejlepších listů, jaké lze ze světové produkce získat. A tak je výplň jejich doutníků třeba ze směsi dominikánských, mexických a brazilských tabáků, vázací list pochází z Indonésie a krycí list z Ekvádoru.

Šikovné ruce baličů vyrobí před vašima očima doutník během několika desítek sekund. Celý výrobní proces kvalitního doutníku však může trvat i déle než dva roky. Několik měsíců po vysazení rostliny je možné sbírat první listy a následný sběr trvá zase několik měsíců, až do doby, než začne rostlina kvést. Přímo na plantážích často stojí dobře větrané tabákové stodoly, kde se sklizené listy suší, pověšeny po dvojicích. V průběhu jednoho až dvou měsíců mění list barvu od zelené přes žlutou až po světlehnědou a nakonec tmavohnědou. Usušené listy se poskládají do vysoké vrstvy a následuje pečlivě hlídaný několikaměsíční proces fermentace, kdy se listy několikrát zvlhčují. Fermentovaný tabák končí ve skladech, kde pomalu zraje –  od několika měsíců až po několik let. Vyzrálý tabák putuje do továren a manufaktur, kde se listy roztřídí podle velikosti, barvy a kvality. Důležité je, aby tabákový list ani doutník nikdy úplně nevyschnul. Proto se i hotové doutníky uchovávají v humidorech, jakýchsi trezorech, které jim zajišťují stálou vlhkost kolem 70 % a v ideálním případě i teplotu do 20 °C.

Náš průvodce Antonio mi nabízí obřího čurčila, ale ten je na mě přece jen trochu velký a silný, a tak raději sahám po menším kousku, který mě překvapuje nejen svou vůní, ale především nečekanou lehkostí.

„Doutník se nešlukuje, kouř se jen válí v ústech a chutná na jazyku“, poučuje mě Antonio o základních pravidlech správného kouření. „A popel z doutníku neodklepávej, ale nech odpadnout, nekuř až do konce a netípej, nech ho vyhasnout“. Zatímco si spokojeně potahuji, společně obdivujeme koncert šikovných rukou až po závěrečný majstrštyk, jímž je odstraněna středová žilka a krycí list je vyříznutý do příslušného tvaru. Tečkou je přichycení obalového listu nepatrným množstvím přírodní pryskyřice. A pak šup s doutníkem do formy, kde si ještě pobude pár desítek minut.

Hromady sušených, ale stále vláčných tabákových listů se postupně mění v úhledné kupičky doutníků. V těchto dílničkách se většinou pracuje na objednávku, a tak i tyto doutníky jsou určeny pro konkrétního zákazníka.

Další články z vydání o Českém ráji zde