Bílé útesy doverské a na jejich vrcholku starobylý hrad, který ční ve výšce 114 metrů nad mořem. Pro cestující do Anglie, kteří zvolili tradiční cestu trajektem přes kanál La Manche, jsou tím prvním, co z ostrovního království mohou spatřit. Naprostá většina z nich však přístavním městem pouze projede, aby pokračovala dál do anglického vnitrozemí za svým cílem, kterým je nejčastěji Londýn, vzdálený odtud pouhou hodinu cesty. Unikne jim tak prohlídka majestátného hradu nebo ještě mnohem a mnohem starších křídových útesů. A tajemstvím pro ně i nadále zůstane, že podzemí Doveru je protkáno četnými tunely.
I v případě tohoto přístavu můžeme použít okřídlené úsloví „již staří Římané…“ Ti v 1. stol. n. l. vybudovali na nejvyšším z útesů maják, jehož zdivo se dodnes zachovalo. Tehdy se ale toto místo, z něhož je z Anglie nejblíže na kontinent, jmenovalo Dubris a stalo se postupně hlavní římskou námořní základnou na Britských ostrovech. Název přístavu, jenž pochází z keltského slova pro „vodu“, se postupně měnil na Dofras (kolem roku 700) přes Dovere (1086) až po novověký Dover.
Své stopy tu zanechalo Anglosaské království i jeho dobyvatelé – Normané.
Nedlouho po jejich vpádu v 11. století se stal Dover součástí konfederace „pěti přístavů“ (Cinque Ports), jež kromě něj sdružovala Sandwich, Hythe, New Romney a Hastings k poskytování lodí a mužů pro službu králi.
Za svou dnešní podobu hrad nejvíce vděčí anglickému králi Jindřichu II., který dal koncem 12. století vybudovat jeho největší část – vnitřní mohutnou čtverhrannou věž.
První tunely byly pod Doverem vyhloubeny již ve středověku, v roce 1216, za vlády krále Jana, když hrad obléhal francouzský princ Ludvík. Byly však vybudovány na straně odvrácené od moře.
I v průběhu dalších staletí byl Dover kvůli své poloze vždy důležitým bodem obrany ostrova. Ale další tunely byly vyhloubeny až během napoleonských válek koncem 18. století, kdy hrozilo nebezpečí invaze nepřátelských vojsk z kontinentu. V letech 1797 až 1810 byla proto krom jiných obranných zařízení vybudována síť podzemních kasemat pro ubytování několika set vojáků a pro mohutná námořní děla. Tři paralelní tunely, které do křídové skály celkem snadno vyhloubili ženisté, byly na tehdejší dobu značně prostorné a byly vyztuženy cihlami. Napoleon však nikdy nepřiplul… Stejně tak Angličané podle dostupných pramenů nestačili do podzemí instalovat těžkou výzbroj.
V roce 1818, tři roky po porážce francouzského císaře u Waterloo, se část tunelů stala hlavním stanem pro boj proti pašerákům. V první světové válce sloužila kasemata jen jako skladiště, svého plného využití se dočkala až v druhém světovém válečném konfliktu. Při evakuaci Britského expedičního sboru z Dunkerque nazvané krycím jménem „Dynamo“, si v nich vybudoval své hlavní sídlo viceadmirál Bertram Ramsey, velitel této operace. V létech 1941 a 1942 pak byl vyhlouben další tunel nazvaný Přístavba, do nějž byla umístněna vojenská nemocnice a nedlouho poté další tunel jménem Dumpy. Od „napoleonských“ se odlišovaly ocelovými výztužemi.
Armáda o doverský hrad neztratila zájem ani po válce.. Zůstala v jeho podzemí až do roku 1958, a když už je chtěla zakonzervovat a předat civilní správě, přišla roku 1962 kubánská krize. Tunely byly přeměněny v protiatomové kryty a dalších 22 let byly udržovány jako regionální sídlo vlády pro případ, že by byl Londýn zničen v nukleární válce. Vojáci podzemí opustili až v roce 1984 a odtajnili o další dva roky později. Teprve v roce 1990, u příležitosti 50. výročí operace Dynamo, byly válečné tunely zpřístupněny veřejnosti.
Podzemí bylo zrekonstruováno do stavu, v jakém bylo během války, a vzbuzuje pocit, jako by jej vojáci opustili teprve před chvílí… Na stolech leží autentické dobové noviny, rozehrané karty, šálky čaje, v nemocnici jsou připraveny hrozivé chirurgické nástroje, obvazy či injekční stříkačky. Prohlídka je dokonce doplněna čichovými vjemy: v chirurgickém sálu nepříjemnou dezinfekcí, kuchyní se naopak line vůně opékané slaniny, za to v ubikacích mužstva se nosu dotkne odér nepraných ponožek.
Válka je pro Dover již naštěstí minulostí, je ale zajímavé a poučné se s její historií seznámit v podzemní expozici. Jedinou „bitvou“, kterou dnes přístav svádí, je boj o zákazníky s konkurenčním „Eurotunnelem“, jenž spojuje ostrov s Francií pod Lamanchským průlivem a na anglickém břehu ústí v nedalekém Folkestonu. Zájemců o tradiční způsob dopravy do Anglie, tedy lodí, je naštěstí pro Dover stále dost. Vždyť právě z paluby trajektu je na Bílé útesy doverské nejlepší a nejhezčí pohled.