Mohlo by se zdát, že za tureckého obléhání v roce 1565 vytrpěla Malta dost, aby jí to vystačilo na celá staletí. Jenže dějiny na spravedlnost nehrají, a tak po necelých čtyřech stovkách let přišlo tzv. druhé velké obléhání – mohla za něj druhá světová válka.
Bitva o Maltu trvala dva a půl roku. Za tu dobu čelily ostrovy asi třem tisícům náletů. Těžko si to vůbec představit, v průměru to představuje nejméně tři nálety denně – den za dnem, týden za týdnem, od června 1940 do prosince 1942. Uvádí se, že za celé první pololetí roku 1942, kdy byla situace snad vůbec nejhorší, bylo zaznamenáno jedno jediné čtyřiadvacetihodinové období bez náletu. Celkem bylo na Maltu svrženo asi 14 000 tun bomb, které zničily na 35 000 domů. Při obraně zemřelo asi 1500 Malťanů a Britů.
Malta přitom nebyla na válku nijak dobře připravena. Už v polovině 30. let 20. století přemístili Britové větší část své středomořské flotily z Malty do egyptské Alexandrie. Ani po mnichovské krizi a vpádu Německa do Polska nepočítali Britové s výraznou obranou Malty, ačkoli bylo stále zřejmější, že k jejímu napadení jednoho dne dojde. Hlasy velitelů pozemního vojska a letectva tehdy překryly názor admirála Cunninghama, velitele britské středomořské flotily, jenž si byl dobře vědom, že pád Malty by způsobil konec britské námořní dominance ve Středomoří. To, že na Maltě nebyla vybudována dostatečná vojenská obrana, se nakonec stalo jedním z nejdražších opomenutí britské předválečné obranné politiky.
Den poté, co Mussolini vyhlásil válku Británii a Francii, zaútočila poprvé italská letadla na Maltu. Ostrovy pod britskou správou stály v cestě neomezené italské moci v prostoru mezi Sicílií a severní Afrikou. První den došlo k osmi náletům, především na letiště a doky, které si vyžádaly i první oběti – třiadvacet civilistů a sedm vojáků.
Tři z nich se na mě dívají ze starých podobenek – pětadvacetiletá Nina Farrugia a její synové, pětiletý Ninu a čtyřletý Joe. Pietní místo v jedné z místností opravených protileteckých krytů v Mġarru připomíná, že zahynuli deset minut před sedmou ráno, 11. června 1940. Mġarrské kryty jsou typickou ukázkou, jakým způsobem se tato zařízení budovala po celém ostrově – podle kritiků tehdejšího guvernéra, generálmajora Williama Dobbieho, však neomluvitelně pozdě. Zpřístupněno je něco kolem 200 m chodeb a místností podél nich v hloubce asi 12 m pod povrchem. Původní hlavní vstup je dnes zazděný, ukaz…