Tropická noc. Jindy bych si vychutnával zvuky okolní džungle, ale teď je nevnímám. Prostupuje mě pomalý, hypnotizující rytmus gongů. V něm se přede mnou odehrává lovecký tanec, prosba bohům, aby zítra přivedli tučnou kořist před oštěpy, otrávené šipky a do pastí, zároveň důkaz vlastní síly a schopností. Vláčné pohyby, plíšky zvoní kolem kotníků. Ze stínu vychází náčelník, polonahé tělo potetované vzory předků, široká mačeta, dlouhá pera v jeho čelence těsně míjejí začouzené lebky u stropu. Veranda dlouhého domu se hrouží kamsi mimo tento svět.
Je ráno. Pomalu otevírám oči a rozhlížím se. Bankovní úředník, právník, stomatoložka, inženýr, několik důchodkyň, technik i lékárnice, průměrný věk se blíží šedesátce, ve dvou řadách jeden vedle druhého, třetí vedle čtvrté, na vyvýšeném pódiu nízké matrace, nad každou moskytiéra a vedle taška s věcmi. Plechová umyvadla a trubka s kohoutky venku za rohem, přístěnek s toaletami vedle. Splachovacími, ale když se zrovna rozbije čerpadlo, nespláchnete, a ani zuby se vám nechce nasucho čistit. Až na ty moskytiéry chmelová brigáda po čtyřiceti letech. Jednoduchá noclehárna, že jednodušší sotva může být. „Dlouhý dům pro turisty“ vedle dlouhého domu opravdového, jehož bileky, „byty“ jednotlivých rodin, jsou útulnější a v něčem i komfortnější. Rozdělovat matrace v kalně osvětlené společné prostoře klientům, kteří ještě včera spali ve čtyřhvězdičkovém hotelu, je noční můrou každého průvodce. Ale kupodivu, nikdo si nestěžuje. Jsme v džungli, kam se dá dojet jenom člunem, a hostí nás Ibanové, kteří jako hostitelé nikdy nezklamou. Včerejšek zůstal kdesi v Kuchingu a zdá se být vzdálen spíše stovky let než pár hodin. Je odtud tak daleko, že si na něj až do zítřejšího návratu nikdo nevzpomene.
Kuching, hlavní město státu Sarawak na severozápadě Bornea, je na malajské cestě zajímavou zastávkou. Stará čtvrť mezi mešitou a čínským chrámem, několik stavebních připomínek éry bílých rádžů – sira Jamese Brooka, jeho synovce Charlese a Charlesova syna, kteří odtud se souhlasem brunejského sultána a pod ochranou Británie vládli sto let víceméně nezávislému království, muzeum s vynikajícími sbírkami a všudypřítomné kočky, nejen živé, ale také jako
námět několika soch a sousoší. Kromě toho všeho ale také východiště cest za původními obyvateli Sarawaku, jejich domy, kulturou, historií i současností.
Domorodé obyvatelstvo Bornea se hlavně ve starší literatuře často souhrnně označuje jako Dajákové, kteří se někdy ještě dělí na mořské a pevninské. Toto označení, jež vzniklo mezi britskými a holandskými kolonizátory, je zavádějící a dnes se od něj upouští, protože žádný jednotný národ Dajáků neexistuje a nikdy neexistoval. Etnických skupin, jež mají svůj vlastní dialekt, zvyky i kulturu, je na celém Borneu více než 200, z toho v Sarawaku přes 40. Vůbec nejpočetnějším sarawackým etnikem (skoro 30 % veškerého obyvatelstva) jsou Ibanové – někdejší obávaní lovci lebek a „mořští Dajákové“ ze starých knih, označovaní tak proto, že v době prvních kontaktů s Evropany ve 40. letech 19. století byli někteří z nich ve spojení s malajskými piráty, a také jednoduše jako protiklad k „pevninským Dajákům“, tedy Bidajuhům, kteří žili ve vnitrozemí v horách. Ibanové naopak obývali a dodnes obývají hlavně nížiny, kde žijí zejména podél řek v dlouhých domech. Zatímco Bidajuhové tento tradiční způsob života celé komunity dnes již z velké části opustili a bydlí v běžných rodinných domcích, u části Ibanů stále přetrvává, i když samotné dlouhé domy, rumah panjai, bývají stavěny z modernějších materiálů než dříve, ale se stejným prostorovým uspořádáním jako kdysi.
Řeky, podél nichž žijí Ibanové v dlouhých domech, jsou od Kuchingu vzdáleny 200 a více kilometrů. První část cesty tak vede po silnici, vlastně jediné, která prochází napříč celým Sarawakem. Při dostatku času si tak lze cestu zpestřit několika zastávkami. Jednou z nich bývá okresní město Serian, asi 65 km od Kuchingu. Zhruba dvě třetiny jeho obyvatel tvoří Bidajuhové, jejichž barvité tržiště je pro Evropana hlavní atrakcí a zároveň učebnicí zoologie i botaniky. Najde se tu všechno možné, od nejrůznějších sladkovodních ryb přes jedlé kapradiny až třeba po ponravy, žijící v kmenech ságových palem, které se kromě tepelné úpravy dají prý jíst i syrové a chutnají sladce. V sezoně, která je v Sarawaku od listopadu do ledna, zatímco v poloostrovní Malajsii od června do srpna, ale všemu vévodí „král ovoce“ – durian. Obrovské oválné plody poseté trny váží od jednoho do tří kilogramů a velmi výrazně zapáchají. Z použitého výrazu je zřejmé, že patřím do skupiny lidí, které durian nenadchl, zvlášť když ještě dodám, že jeho žlutooranžová dužina mi chutí připomínala cosi mezi plnotučnou hořčicí, margarínem a nepříliš vanilkovým pudinkem. Kdybych byl jeho nadšeným přívržencem, řekl bych samozřejmě, že intenzivně voní a chutná božsky. Durianová sezona je v jihovýchodní Asii (ovoce pochází z Malajsie a Indonésie, ale pěstuje se třeba i v Thajsku) fenomén, jehož příchod vítají mnozí místní nefalšovanými oslavami. A Serian je tradičně považován za místo, kde se pěstují nejlepší duriany v Sarawaku.
Další zastávka může patřit třeba pepřovníkové plantáži. Sarawacký pepř je už dobrých 100 let pojmem, který znají labužníci na celém světě. A je to i příprava na návštěvu Ibanů – pepřovník patří k plodinám, které často pěstují kolem svých domů. Pepřovník černý je popínavá rostlina, jejíž plody jsou snad nejužívanějším kořením na světě, ať už celé nebo rozemleté. Černý, zelený i bílý pepř pocházejí ze stejného druhu pepřovníku, výsledné zbarvení kuliček závisí na okamžiku, kdy se sklidí, a na jejich dalším zpracování. Nejběžnější černý pepř vzniká tak, že se otrhají ještě ne úplně zralé bobule, jejichž barva začíná přecházet z původní zelené do načervenalé. Otrhané plody se suší na slunci, přičemž se scvrknou a zároveň zčernají. Někdy se po otrhání vhodí nejprve na chviličku do vřící vody, což způsobí popraskání slupky a urychlí enzymatické procesy, které vedou ke změně barvy. Zelený pepř vzniká jednoduše otrháním nezralých zelených plodů. Ty se pak někdy nakládají třeba do oleje nebo jinak opracovávají, aby se zabránilo jejich postupnému tmavnutí. Bílý pepř se naopak připravuje až z plně zralých plodů, které mají červenou barvu. Po otrhání se bobule namočí asi na týden do vody, takže se z nich sloupne slupka a zůstane bíle zbarvené jádro. Protože většina aromatických látek je však obsažena právě ve slupce, je bílý pepř méně pálivý než černý. Milovníci zajímavých chutí by určitě měli vyzkoušet také sarawackou pepřovou omáčku – je hustá, tmavohnědá a jedním slovem skvělá. Kupujte v Sarawaku – při své poslední cestě do Malajsie jsem byl pouze v poloostrovní části, a byť jsem se snažil sebevíc, sarawackou pepřovou omáčku jsem nesehnal.
Pozemní cesta za Ibany končí nenápadně. Autobus zastaví u kraje silnice, pod níž teče řeka. Malá oblázková plážička je „přístavištěm“, kam si pro své hosty již přijedou Ibanové. Stejně jako domy, i jejich čluny jsou dlouhé. Dlouhé a úzké, sedí se v nich po jednom za sebou, pět šest lidí, jeden Iban vzadu u přívěsného motoru a druhý na přídi s předlouhým bidlem v rukou. Cestou nás čeká několik mělčin, k jejichž překonání je takové bidlo nutností. Pohled na džungli z řeky přidává další rozměr k dosavadním zkušenostem, a tak cesta rychle uteče. Najednou se objeví na vysokém břehu světlina a pod ní malá písčitá zátočina. Jsme na místě.
Nejprve nám musí tuai rumah, náčelník domu, případně v jeho nepřítomnosti některý ze starších mužů, udělit souhlas k prohlídce. Když ho získáme, můžeme po kládě se záseky, která tu nahrazuje schodiště, vylézt vzhůru, protože dlouhý dům stojí na kůlech. Mezi nimi bývaly tradičně umístěné ohrady a chlívky pro domácí zvířata, které se dnes většinou budují kousek stranou za domem. Pohybovat se můžeme ve společných prostorách, do soukromých lze vejít jen na pozvání majitele. Právě ve společných prostorách se však odehrává většina života v dlouhém domě. Jejich středem je krytá veranda probíhající po celé délce domu. Na jedné straně má okna a dveře, které vedou na vnější otevřenou terasu, kde se suší rýže, ženy tam čistí zeleninu, šijí, muži třeba vyřezávají sošky ze dřeva. Druhá stěna verandy je bez oken, zato v ní jsou jedny dveře za druhými. Vedou do bileků (biliků), soukromých prostor jednotlivých rodin. Ty tvoří jedna místnost, v níž je vše včetně „kuchyňského koutu“, nebo dvě místnosti za sebou – nejprve obytná prostora a za ní, s oknem ven, kuchyně.
Na verandě je šero, a tak po vstupu z venkovního jasného slunce chvíli trvá, než člověk začne registrovat všechny detaily. A je to tady! U stropu je přivázaná síťka z lýčí a v ní několik lidských lebek, zčernalých časem a kouřem z ohniště, jež kdysi bývávalo přímo pod nimi. Pocit je to zvláštní, zejména když si tu Evropan může snadno ťuknout s dávno mrtvým domorodcem temenem o temeno, neboť Ibanové jsou vesměs nižšího vzrůstu a veranda není příliš vysoká. Opatrně zjišťujeme, jak jsou asi lebky staré. Vesnický šaman, který nás provází, vysvětluje, že nejméně sto let, možná o něco víc, pocházejí prý z doby mládí jeho dědečka. Proti pořizování těchto tradičních válečných trofejí tvrdě zasahovali už bílí rádžové, kterým se také podařilo počátkem 20. století, v letech před začátkem první světové války, tento jev v Sarawaku vymýtit. Zvyk vystavovat válečné trofeje na společné verandě zase mýtí moderní doba. V některých vesnicích už lebky odstranili, jako by se dnešní Ibanové za své předky tak trochu styděli.
Ani tam, kde lebky ještě visí, se před moderním světem nedá úplně uniknout. Málokde je pohled na satelitní anténu nebo problikávající obrazovku barevného televizoru tak zvláštní jako tady. Šaman nám říká, že tyhle novoty se učí mladí ve městech, kam chodí do školy nebo někteří za prací. Ve vesnici žije momentálně 41 rodin, z toho 25 v dlouhém domě. Ostatní, vesměs rodiny „modernistů“, mají postaveny své malé domky kolem něj. Ale hrající televizor nebo alespoň kazetový magnetofon lze zaslechnout i z mnohých bileků. Sám šaman nám hrdě ukazuje svou fotografii v jakémsi zahraničním časopise, takže ani on asi nebude úplně proti všem technickým vymoženostem současnosti. Vesnice existuje na svém místě již po tři generace obyvatel a je možné, že za čas ji její obyvatelé přestěhují o kus dál. V minulosti bývala ibanská vesnice na jednom místě jenom deset patnáct let, což souviselo hlavně se zemědělstvím a vyčerpáním půdy.
Vrchol dne přichází po večeři, kdy se všichni návštěvníci sejdou s mnoha obyvateli vesnice znovu na verandě, aby zhlédli tradiční ibanské tance a ochutnali rýžové víno tuak. Na jednom konci verandy už jsou připraveny hudební nástroje – engkerumungs, jakýsi xylofon z osmi malých gongů agung v dřevěném rámu, a dva vertikálně zavěšené velké jednostranné agungy zvané ketebung. Přicházejí tři ženy, berou do rukou paličky a podmanivý rytmus dává zapomenout na satelitní talíře i moderní šlágry.
Večer na verandě dlouhého domu již těžko něco překoná, i když ani program druhého dne není nezajímavý. Předvedení práce s foukačkou, možnost zkusit si vystřelit šíp do malého terče, ukázka tradiční zábavy Ibanů – kohoutích zápasů, pro útlocitné cizince v „soft“ verzi bez připevněných kovových ostruh na běhácích soupeřů, a nakonec vycházka se šamanem do okolní džungle. Uvidíme strážní sošku u vchodu do vesnice chránící před zlými duchy, tradiční sběr přírodního kaučuku, funkční past na chytání ptáků, ale taky třeba hroby některých předků. U jednoho nás zaráží opršené červené koženkové křeslo a v něm trůnící černý diplomatický kufřík. Šaman vysvětluje, že duchové mrtvých si prostřednictvím snů pozůstalých říkají o věci, které potřebují v záhrobním světě a které jim pak příbuzní nosí k hrobu. Strach ze zlých duchů a snaha udržet si duchy příznivě nakloněny se pojí s řadou ibanských zvyků. Například tělo zemřelého musí být umístěno tak, aby přes něj nemohl přeskočit pes nebo kočka. Pokud by k tomu došlo, stal by se z mrtvého zlý duch, který by chodil do dlouhého domu strašit. Mrtvola v dřevěné rakvi se na pohřebiště vozí ve člunu, nikdy se nenosí po stezce v džungli, protože to by opět mohlo přivolat pozornost zlých duchů. Pohřbu se mohou účastnit pouze muži, protože ženy a děti mají slabou duši a mohly by onemocnět. Když se muž vrátí z pohřbu do dlouhého domu, musí projít „psí zkouškou“ – dotknout se nejprve nějakého psa, pak teprve své ženy nebo dítěte. Pokud ho pes přijme, je všechno v pořádku, ale když ho odmítne, znamená to, že na muži ulpěl zlý duch. Pokud na muže vrčí i jeho vlastní pes, musí dojít k rituálnímu očištění a celý dlouhý dům se musí obětovat zlým duchům, aby je usmířil. Během výkladu přichází šaman k dalšímu hrobu a zpod stříšky, která ho chrání, vytahuje starý dřevěný štít. Je to hrob jeho otce, který prý s tímto štítem bojoval za druhé světové války proti Japoncům a zranila ho kulka, která ve štítu zanechala díru. Některé hroby zase zdobí čínské vázy – Ibanové je v minulosti směňovali s Číňany za vlaštovčí hnízda, rohovinu ze zobáků zoborožců a jiné dary pralesa. Vázy byly pro Ibany symbolem blahobytu a jedna se dávala jako doklad bohatství i na náhrobek.
Svět jako vystřižený z dobrodružných knížek dětství a dávných cestopisů je najednou všude kolem nás a skoro nikomu se z něj po návratu z džungle nechce. Jenže musíme – a tak se loučíme a se vzpomínkami, fotografiemi a videozáznamy nasedáme znovu do úzkých dlouhých člunů. Za chvíli budeme zpátky v „naší“ civilizaci, bohatší o zážitky, o nichž se nám přede dvěma dny ani nesnilo…
Další články z vydání o Malajsii zde