Důl Mayrau
Koncem června roku 2002 vyjel z těžní klece dolu Schoeller poslední vůz naložený uhlím, a tím se uzavřela více než dvousetletá historie dolování v Kladenském kamenouhelném revíru. Nebyla to historie ledajaká, těžba uhlí změnila tvářnost Kladenska i život jeho obyvatel od základu a ruku v ruce s železárnami a ocelárnami pozdvihla Kladno mezi nejprůmyslovější města Rakouska-Uherska a následně Československa. Důlních děl různého rozsahu tu existovalo na půldruhého sta, většina z těch méně významných však již dávno zanikla. V novém tisíciletí, s tím, jak se Kladensko zbavuje svých industriálních rysů, postupně mizí i pozůstatky těch zbývajících, a tak poslední obsáhlejší připomínkou zdejší slavné „černé“ minulosti zůstává důl Mayrau, lidově zvaný Majrovka.
Třiadvacátého července letošního roku uplyne přesně 140 let od chvíle, kdy Pražská železářská společnost začala pod vrchem Homole v katastru obce Vinařice hloubit těžní jámu, které místní lidé říkali Trhanka, jelikož se v ní lopatami a krumpáči oháněli hlavně najatí bezdomovci – „trhánkové“. A oháněli se zdatně, tehdy málokde vídaným tempem, stejně jako zedníci, kteří průběžně zabezpečovali stěny kruhové jámy cihelnou vyzdívkou. Hned první rok bylo dosaženo hloubky 350 m, aby pak na podzim roku 1877, po odkryvu devět metrů mocné sloje velmi kvalitního uhlí, zahlubování skončilo v hloubce 527 m. Zbrusu nový důl dostal jméno po předsedovi správní rady Pražské železářské JUDr. Kajetánu Mayerovi, svobodnému pánu z Mayrau, jenž koupi důlních pozemků pro společnost zprostředkoval.
Již v prvních letech dolování se ukázalo, že částka zhruba milionu zlatých, kterou společnost do otevření dolu vložila, byla velice výhodnou investicí, a proto vedení rozhodlo nechat vyhloubit v sousedství jámy Mayrau ještě jednu stejně hlubokou, jež by zefektivnila těžbu a zároveň zajistila účinnější odvětrávání podzemních prostor. Novou jámu, nazvanou Robert po spoluzakladateli společnosti Florentinu Robertovi, hloubili v letech 1881–1884 současně z povrchu i z podzemí, způsobem do té doby na Kladensku nepoužitým. Inovacím zde byly i nadále dveře dokořán otevřené, a tak se časem Majrovka mohla svým technickým vybavením směle měřit s nejmodernějšími evropskými doly. Hlavní zásluhu na tom měl inženýr Jan Karlík, který řídil hloubení první jámy a později ve funkci tzv. důlního závodního dohlížel v dole na dodržování bezpečnostních opatření a předepsaných technologických postupů. Majrovce zůstal nepřetržitě věrný 32 let a do penze pak odcházel vyznamenán Řádem císaře Františka Josefa, který dostal za zásluhy o technický rozvoj hornictví. Karlík byl autorem desítek vynálezů a zlepšovacích návrhů, nejvíce jej ale (a s ním i Majrovku) proslavila konstrukce přístroje, jenž ukazoval a současně zapisoval okamžitou rychlost těžní klece. Karlíkův tachograf značně usnadnil práci obsluze těžních strojů, a tudíž i podstatně zvýšil bezpečnost přepravy fárajících osob. Poté, co se osvědčil v českých a moravských dolech, se rychle rozšířil po celém světě.
Přestože Majrovka disponovala moderními technickými vymoženostmi, podmínky pro dolování tu byly ze všech kladenských dolů nejméně příznivé. Často docházelo k záparům a požárům, největší nebezpečí ale představovaly otřesy vyvolané náhlým uvolněním mechanické energie nahromaděné v okolních horninách. Silnější otřesy deformovaly výztuže, to v lepším případě, v tom horším způsobovaly závaly. Velkým hendikepem Majrovky byl totiž kontakt jejího důlního pole s masivem Vinařické hory, konkrétně s několika sopouchy této třetihorní sopky, jejíž čedičové lávy si prorazily cestu vrstvami starších hornin a při tom lokálně narušily jejich soudržnost. A právě zde se nacházela ohniska nejsilnějších otřesů. Pro geology byla tato místa zajímavá i tím, že tady došlo k přímému dotyku žhavých vyvřelin s uhelnou slojí, a v důsledku toho se zde vyvinuly polohy přírodního koksu. Horníci ale ve stížených podmínkách pracovali neradi a tomuto úseku říkali Kongo.
Důl Mayrau se brzy stal největším dolem Pražské železářské společnosti a zůstal jím až do konce druhé světové války. Potom byl znárodněn a nadvakrát přejmenován – nejprve na Fierlinger I a v roce 1958 na Gottwald II. Většina Kladeňáků nicméně obě jména ignorovala a nikdy mu nepřestala říkat Majrovka. K původnímu oficiálnímu názvu Mayrau se důl vrátil v roce 1995, rok poté, co v jeho areálu otevřeli hornický skanzen, a nedlouho předtím, než byla 30. června 1997 oficiálně ukončena již nerentabilní těžba. Konečný účet ukázal impozantní cifru – od zahájení dolování bylo na Majrovce vytěženo 34,5 milionu tun uhlí. Kdyby takové množství měl pojmout vlak s běžnými násypnými vozy, byl by dlouhý přibližně 11 500 km, což je pro srovnání třeba vzdálenost dělící Kladno od indonéského ostrova Bali.
Když dnes projdete vstupní branou Majrovky, poskočíte v čase o dvě desetiletí zpět. Skanzen se totiž drží koncepce tzv. „posledního dne“, neboli bud…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Technické památky Česka