Poprvé jsme Durmitor navštívili už v roce 1980. Hlavním turistickým střediskem národního parku je Žabljak – dnes dvoutisícové horské městečko na konci světa s kulisou překrásných hor v pozadí. Ani více než třicet let od naší první cesty nesmazalo naštěstí jeho původní kolorit. Snoubí se zde moderní, okolní krajině přizpůsobené (a někdy nepřizpůsobené) stavby s horalskými domy a salašemi, poslední modely automobilů se v ulicích potkávají s jezdci na koních.
Černohorci se snaží do střediska v nadmořské výšce 1450 m, jednoho z nejvýše položených na celém Balkáně, přilákat co nejvíce turistů, vodáků i lyžařů. Zatím se jim to díky nově vybudovaným vlekům a sjezdovkám lépe daří v zimě. V letní sezoně je národní park Durmitor o rozloze 390 km2 vysněným rájem vysokohorských turistů, pro svou odlehlost zatím nepříliš navštěvovaným. Obyvatelé okolních balkánských států mají dost svých hor i jiných starostí. Přílivu turistů z jiných částí Evropy zase brání vzdálenost a špatné silnice. I tady se však situace mění. V posledních letech byla vybudována moderní silnice vedoucí od boky Kotorské přes Risan, Nikšić a Šavnik do Žabljaku, po které se mohou za kouzlem Durmitoru vypravit na výlet návštěvníci jadranských pláží. V cestovních kancelářích si lze dokonce objednat jednodenní rafting kaňonem Tary za 85 eur včetně dopravy, vybavení i instruktora.
Najít v Žabljaku ubytování nebývá problém, neboť nabídka v hotelech, penzionech i soukromí většinou převyšuje poptávku. Slušný dvoulůžkový pokoj s polopenzí lze při troše smlouvání sehnat i za 20 eur na osobu. Hotely jsou samozřejmě dražší. I my se ubytováváme a k večeru se vydáváme do srdce národního parku k Černému jezeru. Ještě nás zastavuje náš hostitel a nabízí nám zajištění dalších služeb. Z nabídky paraglidingu, fotografického safari s místními kamzíky, medvědy a vlky, raftingu, horolezeckého výstupu, celodenní projížďky na koni, lovení zvěře nebo rybaření se nám nejvíce zamlouvá přesun taxíkem na druhou stranu Durmitoru.
„To bychom mohli zítra přejít Durmitor!“ říkáme si a už se těšíme. Cestou k Černému jezeru řešíme, odkud se vzal název Durmitor. V literatuře jsme zaznamenali dva výklady. Podle jednoho jde o slovo keltského původu, které znamená „hory s vodou“, podle jiného pochází název z latinského dormito (dřímat, usínat) a vznikl, když zde vojáci římských legií po náročném pochodu upadli do hlubokého spánku. Chceme se zeptat, které z variant dávají přednost v informačním centru, ale už je zavřeno.
Před námi se rozprostírá tmavě se lesknoucí hladina největšího durmitorského jezera (délka 1200 m, šířka 800 m), na které se zrcadlí okolní jehličnaté lesy i bílé rozeklané vápencové vrcholy se snadno dostupným Mededem (2287 m n. m.) uprostřed. Černé jezero (Crno jezero) s překrásným panoramatem v pozadí je nejnavštěvovanějším místem národního parku a hlavním východiskem mnoha turistických cest. S výhledem na jezero usedáme v restauraci Katun a ochutnáváme seljačku čorbu, pikantní sedláckou polévku.
Ráno už se slunce šplhá nad horizont náhorní plošiny, ale taxík nikde. Až po půlhodině přijíždí zablácený džíp. Na cestě do nejunikátnějších partií národního parku projíždíme zvlněnou krasovou plošinou s několika jezírky i dočasnými vodními plochami zvanými lokve (louže) přes osady Motički Gaj a Poščenski kraj. Na závěr stoupáme do průsmyku Sedlo v nadmořské výšce 1908 m, ze kterého vede několik turistických tras včetně nejjednodušší výstupové cesty (asi 3 hod.) na nejvyšší vrchol Durmitoru Bobotov Kuk (2523 m n.m.) se skvělým kruhovým rozhledem. Hlavní turistické stezky jsou poměrně dobře značeny terčem s bílým středem a červeným okrajem.
Máme zpoždění, platíme řidiči a hned vyrážíme do krajiny v minulosti výrazně formované vrásněním i tektonickými pohyby a ve čtvrtohorách dotvořené krasovou modelací (škrapy, závrty, polje, jeskyně, podzemní toky) a činností ledovců. Od nevysychajícího plesa Zeleni vir (2028 m n. m.) o průměru 40 m s údivem shlížíme na svědky vrásnění – kamenné vápencové vlny Šareni pasovi (Pestré pruhy). Zcela fascinováni barevností a kontrastem vlnících se vrstev prostoupených sytou zelení šplháme přes sedlo Samar v nadmořské výšce 2080 m. Otevřel se nám odtud výhled na jednu z nejkrásnějších dolin Durmitoru s ledovcem vyhloubenými zelenomodrými Škrčskými jezery (Veliko a Malo Škrčko jezero). Třistametrový sestup je po ránu v zastíněných místech ještě zledovatělý. Ani s…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Černá Hora